Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Karolína Dobrovská: Ženám pomáhám najít vnitřní sílu

1. 2. 2016

Ženství dnes prochází proměnou, mizí staré vzorce chování a objevují se nové. Pro mnoho žen je složité se zorientovat v tom, co chtějí. Karolína Dobrovská jim jako osobní koučka pomáhá ujasnit si potřeby, přání a touhy.

Poslední dobou hodně čteme o hledání vnitřního ženství. Proč dnes tolik žen tápe, kdo skutečně jsou?

Myslím, že tohle tápání má hned několik důvodů. Navíc netápou jen ženy, ale i muži. Často dokonce mnohem víc, protože o tom všem nemůžou nebo nechtějí otevřeně mluvit. Každopádně člověk jako bytost podle mě tápal tak nějak vždycky. S každou dobou totiž přicházejí nějaké nové výzvy. Dneska se v mnoha ohledech máme tak, jak si naši předci vždycky přáli, ale na té cestě k modernitě jsme zase ztratili věci, které byly dřív běžnou součástí života, třeba víru. A tím nemyslím jen náboženství, ale třeba obyčejnou víru v to, že věci jsou vždycky tak, jak mají být, a že ať se děje cokoliv, má to pro nás nějaký hlubší význam. Myslím, že je to věc, která nám teď jako společnosti hodně chybí. Víra ve smysl, v jednoduchost a přirozenost, víra ve svět a dobro v každém z nás.

To zní jednoduše, ale zároveň i trochu pateticky…

Asi ano. Ale vlastně si myslím, že všechno to tápání pramení ze ztráty důvěry v sebe sama a v to, že prostě každý přirozeně víme, co je pro nás nejlepší. Jasně, ono je těžké pod tou hromadou názorů, jak bychom měli vypadat a co bychom měli dělat, najít to něco, co sami cítíme jako správné. Najít svůj vlastní názor. Myslím ale, že dobrým začátkem je vůbec vědět, že to tam prostě někde je.

Už jste zmínila, že se proměňují nejen ženy, ale i muži. Co se to ve společnosti děje?

Trochu mi přijde, jako bychom teď procházeli takovou společenskou pubertou. Ženy po letech represe touží po svobodě a autonomii. Chtějí jít vlastní, novou a lepší cestou. Hloupé je, že vlastně nikdo moc neví, co to znamená. Stejně jako ti puberťáci totiž často jen rebelují proti tomu, co nechtějí. Třeba proti starým genderovým vzorcům. Přičemž nějakou alternativní vizi vlastně moc nemají. A tak jsou zmatené, naštvané, dost se v tom plácají a tajně doufají, že jim někdo řekne, co mají dělat. Přitom si často stačí jen srovnat, co by vlastně chtěly a proč.

Emancipace je ale v některých oblastech trochu přitažená za uši, nemyslíte?

Po staletích nejrůznějších forem útlaku mají konečně ženy svobodu a možnost se projevit. A celkem logicky to uchopily za ten naštvaný, rebelský konec, kdy se to všechno v mnoha ohledech snaží mužům nějak vrátit. Snaží se celému světu, ale hlavně samy sobě dokázat, že nejsou méněcenné, že to taky všechno zvládnou. Co víc, že to zvládnou ještě líp!

Přitom ženská role je přirozeně spíš pasivnější…

Vždycky, když zmíním, že ženský element je z definice pasivní, většině žen se zježí chlupy na těle. Ze strachu ze submisivity, závislosti a nicnedělání se totiž dostaly do extrému, kdy najednou nejenže neumějí, ale hlavně nechtějí ani na chvíli vypnout a přijímat. Nebo nedej bože dovolit někomu, aby se o ně staral. A tak pořád něco dělají, zařizují, řídí, kontrolují a nikdy si nenechají s ničím pomoct, protože mají najednou úplně stejně jako většina mužů pocit, že by to byla známka slabosti.

Co s tím?

Vůbec neříkám, že si mají jít zase všechny stoupnout zpátky k plotně a nikdy neopustit domácí krb. Jen je podle mě potřeba si uvědomit, proč v životě děláme to, co děláme. Snažíme se někde šplhat po korporátním žebříčku, protože nás to baví a naplňuje, nebo proto, že se to od nás očekává? Chceme druhé dítě, protože rodičovství je to nejlepší, co se nám kdy přihodilo, nebo proto, že se dítětem snažíme zachránit manželství? Odpověď bude pro každého jiná. Důležité je najít a cítit, co je správné pro vás. A to chce někdy hodně moc odvahy a často až drsné upřímnosti. Skvělou technikou, jak se napojit na svoji podstatu, jsou třeba meditace zaměřené na posilování druhé čakry. Nebo cvičení, kdy si napíšete, jak byste chtěli, aby vypadal váš ideální život. Bez cenzury a bez všeho, co by se mělo.

Řada lidí ale pořád neví, co vlastně chtějí nebo kam směřují. Máte nějakou radu?

Klíčem, podle kterého zjistíme, kam se vlastně v životě ubíráme, jsou podle mě emoce. Jejich matematika je poměrně jasná. Z něčeho máme fajn pocit, to znamená, ubíráme se správnou cestou. Nebo naopak z něčeho máme divný pocit, to znamená, že se ubíráme špatnou cestou. Přičemž slova správnou a špatnou bych dala do uvozovek, protože pro každého z nás znamenají něco úplně jiného. Emoce jsme se vlastně během života odnaučili pořádně vnímat, natož se podle nich řídit. Přitom právě ony jsou tím slavným hlasem srdce, který bychom chtěli všichni tajně následovat. Moje rada proto zní, pozorujte svoje emoce!

Jaká konkrétní témata s klientkami probíráte?

Nejvíc žen za mnou chodí kvůli vztahům, což je taková moje malá osobní vášeň. Taky si mě najdou proto, že se právě snaží nějak zorientovat samy v sobě. Většinou řešíme, proč se něco děje a jaký to má asi význam, co si z toho vzít. A konečně jak to všechno zařídit tak, aby to odpovídalo jejich představám. Často za mnou ale ženy chodí i před nějakým větším rozhodnutím, nebo naopak po něm, aby se ujistily, že jejich volba byla správná. Čímž se vlastně vracíme k té nedůvěře.

Co pro vás znamená koučink, jak ho chápete?

Přijde mi, že o koučinku už toho bylo napsáno hodně. Důležité je podle mě vědět, že není koučink jako koučink. Třeba ten klasický, profesní, je totiž hodně racionálně a pragmaticky nastavený. Pracuje s různými jasně vymezenými metodami, jako jsou třeba takzvané „smart cíle“ nebo různé tabulky, a obecně se zaměřuje spíš na budoucnost. Nicméně já osobně si myslím, že je potřeba na věci a lidi nahlížet komplexně.

Jak to děláte vy osobně?

Jsem přesvědčený hipík, co věří na energie a intuici. A to taky promítám do toho, co dělám. Proto často pracuju s tarotem, zapojuju meditace nebo třeba EFT. Ráda se ptám a snažím se jít až na dřeň. Do všech těch míst, kam se člověk většinou bojí pustit, ale kde taky většinou leží klíč k nějakému uzdravení. Svoje klienty beru jako partnery. Hodně mi záleží na tom, aby mezi námi byla rovnováha, aby nikdo neměl pocit, že jsem nějaký guru, co někoho spasí, protože největším guru je každý sám sobě. Já ho lidem jenom pomáhám objevovat a tím pádem jim ukazuju, že ve skutečnosti žádného kouče nepotřebují.

Koučem se člověk jen tak nestane, jaká byla vaše cesta?

Bude to znít jako klišé, ale vždycky jsem věděla, že chci dělat něco, co bude mít smysl. Co se lidí opravdu dotkne. Ke koučinku jsem se potom dostala samozřejmě jako slepá k houslím, a to přes zdravou výživu, duchovní přístup ke stravování a také přes tarot.

Absolvovala jste nějaký kurz, který vám zvýšil kvalifikaci?

Ano. V době, kdy u nás neměl nikdo pořádné tušení, co to koučink vůbec je, jsem objevila tříletý dálkový kurz takzvaného „empowerment coachingu“ v jednom kanadském institutu. Dala jsem na intuici a vrazila do toho všechny svoje tehdejší úspory s tím, že ať už se tím někdy budu živit nebo ne, tak mi to rozhodně pomůže na mojí vlastní cestě. A ono jo! Ten kurz mi fakt změnil život.

Už jste zmínila, že při práci s klienty používáte tarot. Někdo si možná myslí, že jde o výklad karet, ale ono je to trochu jinak…

Ano. Spousta lidí si tarot bohužel spojuje spíš s ezobábama z televize, co věští budoucnost a vykládají o tom, co vás čeká a nemine. Ale tak to vůbec není. Tarot je nástroj, díky kterému se může člověk napojit na vlastní podvědomí a objevit tam právě ty odpovědi, o nichž jsem mluvila před chvílí. Tarotové karty třeba člověka upozorňují, že jen on sám je pánem svého osudu a že žádné rozhodnutí není ve své podstatě špatné, protože vždycky vede k nějakému dalšímu. K nové příležitosti začít znovu, jinak. Právě proto taky nejde skrze tarot vykládat budoucnost, protože koncept osudu jako čehosi předem daného a nevyhnutelného je mu vlastně cizí.

Ještě musíme dodat, že aktuálně žijete v Austrálii, kde provozujete svou praxi. Zároveň ale pracujete s klientkami z České republiky. Jak to zvládáte?

Říká se, že mít vlastní podnikání je ta nejduchovnější cesta na světě. Ale ještě intenzivnější je mít ta podnikání vlastně dvě! Prosadit se v Austrálii pro mě proto bylo, a vlastně pořád trochu je, opravdu náročné. To, že jsem loni v květnu odjela, pro mě totiž bylo trochu jako celoživotní restart. Odjížděla jsem sice přesvědčená, že se tam určitě uchytím, ale jaksi mi nedošlo, že v Sydney vlastně nikoho neznám! Dlouhou dobu jsem navíc kvůli vízům vůbec nemohla na australské půdě pracovat. Díky tomu všemu se mi tak paradoxně na dálku začala rozrůstat právě moje česká klientela. I dneska je naprostá většina mých klientek a lidí z České republiky. V Austrálii se mi za ten rok povedlo dostat se do Daily Telegraphu, rozjet workshopy, které se zatím úspěšně plní, získat pár klientů. A hlavně se seznámit se spoustou neuvěřitelných ženských, které taky podnikají a s nimiž se vzájemně inspirujeme.

Na co se teď těšíte a co plánujete?

Snažím se přijít s nějakou konkrétnější podobou mého čím dál většího příklonu k tarotu. Moje vize do budoucna je taky začít dělat víc skupinových programů a akcí, kde by se mohli lidi vzájemně potkávat, byť jen virtuálně. Mám v hlavě proto spoustu nápadů na nové služby, otevřené webináře, dokonce si trochu brousím zuby i na svojí vlastní sadu tarotových karet. Je mi jasné, že to všechno jednou bude, jenom zatím nevím, kdy přesně.

Autor: Jana Poncarová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

BIOREVUE DOPORUČUJE:


BIOREVUE DOPORUČUJE:


TIP NA NÁVŠTĚVU:


PRO VAŠE MILÁČKY:

Aktuální číslo časopisu

VYCHÁZÍ KAŽDÉ PRVNÍ PONDĚLÍ V MĚSÍCI!

Starší čísla časopisu

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS