Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Stanislav Zindulka: Vánoce jsou jedno z nejkrásnějších období

1. 12. 2016

Od letošního jara je držitelem ceny Thálie za celoživotní mistrovství. Na svůj věk je neuvěřitelně vitální, stále dobře naladěný, pokorný k životu i ke svému povolání. To je herec Stanislav Zindulka, který nám poskytl rozhovor do vánočního vydání.

Už trochu ustal ten velký rozruch po udělení Thálie, kdy vás novináři nenechali doslova ani vydechnout?

Thálie byla pro mě velký emocionální zážitek, měl jsem zpočátku trému a také dilema, jestli si ji opravdu zasloužím. Chvíli to trvalo, ale ten největší rozruch už ustal a i já jsem to všechno ustál. V pilné práci.

Vaše pracovní nasazení je neuvěřitelné. Neměl byste se přece jen už trochu šetřit?

Asi ano, teď jsem ovšem v plném pracovním nasazení. Říkám si, že dokud mám ještě jakž takž sílu, tak ji chci využít pro divadlo. Ono mi tu energii totiž trochu vrací. Moje manželka mě také upozorňuje, že bych se měl šetřit, ale já mám jednu ohromnou výhodu. Když už mám čas, umím nádherně a opravdu intenzivně odpočívat. A znovu tak naberu síly. 

Jak takový intenzivní odpočinek vypadá?

V prvé řadě jsem moc rád, když přijdu domů, do pevného rodinného zázemí, kde jsem šťastný. Tam mám ženu plnou pochopení, mám obrovskou knihovnu, se kterou si také rozumím, mám krásné nahrávky. Moc rád chodím i na procházky nebo si zajdeme společně s manželkou na výstavu, na koncert, někdy i na oběd. I když to moc často není, protože moje paní znamenitě vaří. Já kdybych cítil, že se se mnou opravdu děje něco vážného a divadlo mě po zdravotní stránce zatěžuje, jsem natolik rozumný, že bych zabrzdil.

Vloni touto dobou jste na tom ale po zdravotní stránce moc dobře nebyl. Věřil jste v uzdravení?

Nebyl jsem na tom zcela dobře, ale věřil jsem v uzdravení. Jsem ukázněný pacient a navíc si myslím, že je velice důležité se dopředu zbytečně nevystrašit. Člověk by měl být optimistou a věřit, že se všechno dá zase nějak dohromady. Také jsem měl velké štěstí na doktory, takže řada mých nejbližších přátel jsou dnes právě lékaři. Což je v tomhle věku důležité.

Pocházíte z Krkonoš, máte tuhý kořínek. Narodil jste se v prostředí krásné a bohaté přírody. Věříte třeba také v zázračnou moc bylin?

Já bych neřekl, že je to zázračná moc, je to moc skutečná. Pamatuji si to i ze svého dětství, kdy bylo běžné, že lidé sbírali bylinky, znali je a uměli poradit. I u nás doma se vědělo, které koření se má na jaký neduh uvařit. A pak, důležitá je víra. Ne nadarmo se říká, že víra tvá tě uzdraví. Mám moc rád bylinkové čaje a vůbec jsem hodně čajový. Když mi chce někdo udělat radost, tak určitě dobrým, silným čajem.

To se hodí zejména v zimním období. Ale slyšela jsem, že vy máte zimu rád…

Jsem z Krkonoš, tak mám zimu rád. Ale tu opravdovou zimu, ze svých jilemnických let, kdy všude kolem jiskří sníh a padají sněhové vločky. Zima mimo město má něco do sebe. Je zahalena do takového, řekl bych zvláštního závoje nad životem, při kterém se moc hezky přemýšlí. A pak také miluji ten nádherný pocit, když přijdete ze závějí a chumelenice do tepla, zahřeje to i duši.

K zimě patří neodmyslitelně Vánoce. Co pro vás tyto svátky znamenají?

Velice moc. Především by to měly být svátky rodinné pohody. U nás to tak bývalo už od dětství. Kouzelné, srdečné období, na které jsem se až úzkostlivě těšil. Bývalo to u nás jako v té Vrchlického básni Vánoce. Dodnes pro mě tyto svátky znamenají velkou radost, i když léty se to mění, protože ty nejkrásnější Vánoce jsou samozřejmě s dětmi. Ale přichází další nádherné období, s vnoučaty. Nemám pro to ten správný výraz, ale řekl bych, že každý člověk si právě o Vánocích provádí tak trochu automaticky svou vlastní duševní inventuru.

Patříte k těm, kteří dárky nakupují na poslední chvíli, nebo už je máte vzorně zabalené?

Hlavní řadu dárků sháníme společně s manželkou. Máme čtyři vnoučata, když mi to čas dovolí, vybíráme společně. Ale takový ten hlavní, třeba i drobný dárek, který moji ženu potěší, vybírám sám.

Jste už 57 let ženatý, což je v hereckém povolání dost nevšední. Prozradíte nám recept na šťastné manželství?

Neexistuje takový recept. Záleží na povaze lidí, na obrovské, vzájemné toleranci, protože nikdo není bez chyby. Nikoho nemine v partnerském vztahu kritické období, tomu se prostě nedá vyhnout. Ono to zní možná banálně, ale vzájemná úcta a tolerance jsou nezbytnou součástí manželství, spolu se schopností umět jeden druhému naslouchat. A pak také, a to je nejdůležitější, musí mít jeden druhého rád.

Když už jsme u těch receptů, má vaše rodina i nějaký tradiční vánoční recept? Anebo máte například rozdělené role při vaření?

Rozdělené to nemáme, protože já vařit neumím. Umím akorát kafe a čaj. U nás je vánoční tabule jako v dobách mého dětství, vynikající hrachová polévka, samozřejmě kapr, salát a potom různé dobroty patřící k Vánocům. Něčím jsou naše recepty ale přece jen speciální. Jelikož byl manželčin otec Maďar, objevuje se u nás často maďarská kuchyně. Konkrétně velký úspěch u nejbližších přátel má kuře ne na paprice, ale na paprikách. Pravidelně na Nový rok pak vaří žena úžasný segedínský guláš a probíhá u nás velká novoroční hostina pro přátele.

Vaší paní si očividně vážíte nejen jako kuchařky, ale i jako ženy. Jaké se vám vůbec líbí ženy? Samozřejmě kromě té vaší…

Líbí se mi ženy, které neztratily ženskost. Tam je ta přitažlivost. Nemusí být vyloženě krásné, ale musí z nich vyzařovat ta ženskost. Dnes se bohužel setkáváte už i u mladých dívek s takovou zvláštní vulgaritou. Hrají si na něco, co k nim vůbec nepatří. Nebo vidíte v tramvaji docela hezkou holku, která mluví jako dlaždič. Těch opravdových žen si moc vážím, vulgarita mi k nim ale prostě nesedí.

Při děkovné řeči na Thálii jste uvedl, že jedno z posledních míst, kde se lidi ještě poslouchají, je divadlo. Čím to je?

Je to takové smutné poznání, ale mně se zdá, že poslední dobou triumfuje hlavně sobectví. Lidé jako by si odvykli naslouchat. Dnes už člověka nevyslechne kolikrát ani lékař. Často vidíte, že sedí u počítače, dělá ehm, ehm a vůbec nevnímá, co mu pacient říká. Přičemž dobrý lékař se chová tak, že pacienta uzdravuje právě lidským kontaktem. Ten se vytrácí. Lidi se neumí vyjadřovat, komunikují přes techniku, nevnímají okolí. Kdežto v divadle herci na sebe za prvé hovoří na jevišti, vnímají se, za druhé dokážou navázat kontakt i s divákem. Pokud je aspoň trochu citlivý, dokáže o tom pak ještě vyprávět a předává to dál.

Už jednašedesát let se proháníte na prknech, která znamenají svět. Za tu dobu jste se setkal s neuvěřitelnou plejádou uměleckých osobností. Na koho vzpomínáte nejraději?

Samozřejmě na prvním místě na Vlastimila Brodského. To byl nejen můj velký vzor, ale i největší životní přítel. Naše přátelství se kumštýřským způsobem nádherně zúročilo v Babím létě. Jinak bych mohl jmenovat dlouhou řadu lidí, Jarmilu Kurandovou, Alenu Vránovou, Blanku Bohdanovou, nerad bych na někoho zapomněl. Ale zmínil bych se spíš o jiném okruhu lidí, které jsem znal pouze prostřednictvím jejich díla a pak měl to štěstí se s nimi setkat osobně. Byli to například Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Adolf Branald nebo profesor František Dvořák, význačná osobnost v oblasti kulturní historie. Nikdy také nezapomenu na krátké setkání se slavným francouzským dirigentem Sergem Baudo. To jsou prostě nezapomenutelné okamžiky.

Měl jste štěstí i na setkání s vynikajícími režiséry…

Ano. Významné a inspirující setkání bylo a je s režisérem Ladislavem Smočkem nebo s mnohými režiséry, které jsem potkal ještě v brněnském divadle. Ať už to byl Milan Pásek, který mě režíroval a řediteloval mi celých 35 let, nebo Pavel Rímský. Nezapomenutelné je samozřejmě i setkání s režisérem Karlem Kachyňou, Karlem Smyczkem, Jiřím Krejčíkem, Vladimírem Michálkem. Všichni ti lidé mě nějak ovlivnili a rozšířili můj životní i citový obzor.

Zmíněný Karel Kachyňa vám poskytl velkou příležitost hlavní rolí pošťáka Pumplmě v seriálu Vlak dětství a naděje. Prý dělíte svůj život na období před tímto seriálem a po něm…

Není to tak úplně, ale rozhodně ten seriál můj život nějakým způsobem změnil a posunul mě umělecky o příčku výš. Ve filmu jsem samozřejmě hrál i předtím, ale nikdy ne takhle krásnou věc a v takovém rozsahu. Dodnes tento seriál diváky oslovuje, nezestárl, z čehož mám velkou radost.

Máte dva syny, jeden z nich se dal také na herectví, co dělá ten druhý?

Ten druhý, starší, je matematik. V současné době přednáší na univerzitě ve Spojených státech, kde přednášel už několik let předtím. Zúčastňuje se také různých mezinárodních matematických konzilií, dokonce existuje ve světové matematice i takzvaná Zindulkova věta. A s druhým synem, hercem, jsem se konečně poprvé setkal i na jevišti. V Divadle v Řeznické režíruje a zároveň se mnou hraje hru Vražedný pátek.

Kde ještě vás můžeme vidět?

Pořád jsem ještě stálým členem v Činoherním klubu, kde mám v současné době tři inscenace. Kromě zmíněného Divadla v Řeznické hrajeme v Divadle Rokoko s Aloisem Švehlíkem Ředitelskou lóži, se kterou jezdíme i po zájezdech společně s Návštěvou u pana Greena. Hostuji také v Divadle Bez zábradlí a se synem začínám zkoušet pro divadlo Kolowrat hru Iluzionisti od Bengta Ahlforse.

Ve svých 84 letech zvládáte ještě zájezdní představení?

Mám ohromnou výhodu, že umím cestovat. Zatímco některé mé kolegy to velice unavuje, mě ne. Zajímá mě všechno, co kolem sebe vidím, kudy jedu. Také po cestě popřemýšlím nad spoustou věcí, při dlouhých cestách se třeba ještě doučím role a kolikrát si ani nevšimnu, že už uběhlo 150 kilometrů a já jsem na místě.

Dokážete si představit, že byste dělal něco jiného než herectví?

Jako herec si musím umět představit, že bych dělal ledacos. Asi většinou špatně, protože na některé věci jsem opravdu nešikovný. Ale je to možná jenom proto, že se na to tolik nesoustředím. Takže si dovedu představit, že bych dělal něco jiného, ale nerad. Myslím, že tam, kde jsem, jsem na správném místě. I když při výběru vysoké školy jsem si jako druhou přihlášku podal ještě kantořinu. Nakonec jsem sedm let i učil na brněnské konzervatoři. Dodnes za mnou občas chodí mí bývalí studenti i současní mladí herci pro radu. Když přijdou, rád jim poradím a předám něco ze svých bohatých zkušeností. I když moc dobře vím, že zkušenost je nesdělitelná. Ale „příklady táhnou“. 

Autor: Saša Stušková vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

BIOREVUE DOPORUČUJE:


BIOREVUE DOPORUČUJE:


TIP NA NÁVŠTĚVU:


PRO VAŠE MILÁČKY:

Aktuální číslo časopisu

VYCHÁZÍ KAŽDÉ PRVNÍ PONDĚLÍ V MĚSÍCI!

Starší čísla časopisu

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS