Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Bohdana Kabátová: Jsem v místě mezi nádechem a výdechem

1. 4. 2018

Bohdana Kabátová je koučka a mentorka, která pracuje s ženami. Ve svém současném rozpoložení si dovolila odejít z vysoké manažerské funkce a po nějaký čas setrvávat v moudrosti svého ženství. Pomohlo jí k tomu putování Saharou.

Jste známá jako někdejší spolupracovnice úspěšného homeopata Petera Chappella, manažerka i koučka a zdá se, že toho ve svém životě stíháte poměrně dost. Co vás vedlo k nynějšímu klidu a odpočinku?

Mé současné období je pro mě zlomové z mnoha důvodů. Velmi k tomu všemu přispěl i můj výlet do pouště. Právě tam je člověk zcela odevzdaný tomu, co se bude zrovna dít. Saharu jsem navštívila v únoru 2017, tedy v zimním období, které trvá zhruba od října do března. V létě se tam kvůli klimatu prostě nedostanete. Putovala jsem dva týdny se skupinkou 10 mužů a žen, zažili jsme různé druhy počasí, téměř pouštní bouřku, velká vedra i noční zimy. Zkrátka a dobře jsme byli odkázáni pouze sami na sebe, součástí toho pobytu byl i půst, kdy jsme pili jen vodu.

Co vás vlastně do té pouště hnalo? Předpokládám, že se jednalo o nějakou akci v rámci osobního rozvoje?

Přesně tak. Jakákoli příroda je pro mě podporou ke srovnání myšlenek. A na poušti vlastně není vůbec nic. Tam můžete potkat jen svou duši. Šlo o bytí o samotě, kdy člověk už moc nemá kam utéct sám před sebou. Potřebovala jsem někam daleko a poušť mě volala. Vše i krásně zapadalo do kontextu mé životní fáze. Opustila jsem podnikání a na poušti jsem našla všechno, co jsem tehdy potřebovala. Nemám problém s tím, dovolit si setrvat v klidu a vyčkávat. Zažívám významnou přechodovou životní fázi a umím to přijmout.

Čemu přesně jste se věnovala předtím?

Pracovala jsem v mezinárodní bance, živila se spravováním soukromých financí VIP zákazníků, spolupracovala se známým homeopatem Peterem Chappellem a jeho tehdejší partnerkou Hanou Shatner. Tři roky jsme pracovali s duchovně rozvojovými tématy. Posledních šest let jsem spolupracovala s Davidem Kiršem. V jeho firmě jsem procházela různými pozicemi a odcházela jako ředitelka a členka dozorčí rady. Byla jsem součástí úspěšné firmy v oblasti online marketingu, koučka, mentorka, snažila se o spojení osobního rozvoje s klasickým byznysem. Pořádali jsme semináře, dívali se pod povrch, navíc pak přibyla moje vlastní práce mimo firmu se ženami. Začala jsem pořádat semináře a víkendové workshopy Sebevědomá žena. Loni jsem dala dohromady skupinu deseti žen – manažerek, podnikatelek a majitelek firem. Mým cílem bylo podpořit je v tom, jak být ženou v pracovně podnikatelském prostředí, které je hodně mužské.

Vím, že právě v tomhle prostředí je být ženou velmi těžké. Jak se vám to dařilo?

Stavím na svých zkušenostech a vystudovala jsem koučink v Americe. Otázkou je, nakolik si může žena v mužském prostředí dovolit být ženou, jak může vést. Já nerozděluji prostředí na mužské a ženské, mám raději to propojení obou pohlaví a nezdůrazňování genderových rozdílů. Ale v podstatě jsem si uvědomila, že neexistuje český ekvivalent pro slovo lídr v ženském rodě. Lídryně? A žena se do této role může opravdu postavit jen s drápy a přirozenou dravostí. Ale ženskou.

Jakým způsobem vedete svoje ženské kruhy?

Myslím si, že bychom se neměly stydět za své ženské kvality a bát se být ženami. Pokládám si otázku, zda bychom neměly přenechat akčnost a ráznost mužům a raději vytvářet domov a zázemí, nejen doma, ale i ve firmě. Bohužel je v nás spousta zranění ženského principu. Mým cílem tedy je, aby se ženy nebály být samy sebou, objevily svou sílu a pravdu, dokázaly v ní stát narovnané a necítily se méněcenné. Na skupině objevujeme jedinečnost v každé z žen, každá to má jinak a jde si svojí cestou.

Když už jsme u těch cest, zřejmě jich máte za sebou dost…

Kromě Sahary jsem poměrně nedávno navštívila Havajské ostrovy a jezdívám do Ameriky za svým učitelem koučinku. V rámci ženských skupin pak jezdíváme objevovat samy sebe, probouzet bohyně a koupat se ve svojí ženskosti. Ale jinak absolvuji pobyty ve zcela běžných destinacích s rodinou.

Dají se vaše práce a záliby v cestování s rodinou skloubit?

Jsem vděčná za svého muže. Za jiných okolností bych nemohla žít život, jaký vedu. Když odcestuji, vím, že muž se postará. Když jsem poprvé odcestovala do Ameriky, úplně sama, měla jsem trochu výčitky, že rodinu nechávám samotnou, ale pak jsem si uvědomila, že jde jen o to, moct si to vnitřně dopřát. Vše má probíhat ve vzájemném respektu a komunikaci. Manžel lítá na padáku a pořádá tandemové seskoky, časem i on došel od svých konvenčních pracovních zařazení k tomu, že se živí svým koníčkem. Je velká škoda, že lidé často nemohou a nedokážou spojovat práci a radost ze života. U nás hraje velkou roli interní sdílení všech vnitřních obav a komunikace na hluboké a pravdivé úrovni. Partneři by neměli mít strach si říct všechno, co potřebují. I já jsem měla osobní krizi, kterou jsem přestála a dokázala se partnerovi naplno otevřít. Můj muž mě tehdy svou reakcí naprosto odzbrojil, protože mi sdělil, že jsem si to konečně dovolila sama vůči sobě i vůči němu. Pořád jsem totiž měla pocit, že ho nechci nějak zatěžovat.

To muselo váš vztah ještě upevnit…

Ano, náš vztah se díky tomu hodně posunul. A stále objevujeme další vrstvy. Nemohu říct nic víc než to, že jsem za svého muže i naše dvě děti vděčná. Je velmi poučné sledovat, co nám naše děti zrcadlí. A také si dovolit jako rodiče žít svůj vlastní život. I my jsme byli dětmi a je krásné si někdy dovolit být na chvíli tím dítětem a popustit uzdu dětské hravosti a spontánnosti. Pro nás je důležité komunikovat s dětmi na úrovni sobě rovných, máme i společné rodinné rady, kdy mohou děti bez obav projevit svůj názor. Vedu je k tomu, aby byly zodpovědné za svá rozhodnutí a dokázaly si je ustát. Je dobré nechat je jít svojí vlastní cestou, nepřenášet na ně svoje nenaplněné sny, nedusit je. Není třeba je vychovávat, pouze jim dát prostor a důvěru, aby mohly objevovat samy sebe a svět. Když vidím, jak si spousta lidí řeší svá traumata z dětství, říkám si, dej Bůh, aby tohle naše děti nemusely!

Myslíte si, že za všechno mohou rodiče?

Vždycky budeme menší než naši rodiče. Je potřeba si uvědomit, kde je naše místo. Rodiče můžeme pouze respektovat a narovnat vztahy, pokud jsou nějak pokřivené. Koho jiného máme, než je? Ono to, že si léčíme svá zranění a traumata z dětství, často vede k tomu, že začneme mít tendence obviňovat své rodiče. Ale ono to stačí přijmout. Pak se můžeme o svou rodovou linii opřít a najednou uvidět tu obrovskou energii, kterou v ní máme. Ať už naši rodiče udělali cokoli, dělali jen to, co tehdy považovali za správné. Když si poléčíme sami sebe, vše se odzrcadlí a něco se změní také u nich. Snaha měnit rodiče je válčení s větrnými mlýny a zbytečné plýtvání energie. Je to každého volba. A nám nezbývá, než to respektovat. Ať už je člověk na jakékoli cestě, je to jeho věc, a třeba si s tím i umře, ale my nemáme právo do toho zasahovat. Je to také o vzájemném nastavení hranic mezi rodiči a dětmi.

Co byste chtěla dělat do budoucna, až skončí vaše období setrvávání v klidu?

Ačkoli jsem právě v místě mezi nádechem a výdechem, kde je všechno i nic, neberu to jako stagnaci, ale prostor, ze kterého se může zrodit něco nového. Chci nadále pracovat s ženami, protože ony po tom volají. Spolupracovat s lidmi, propojovat principy, zejména ten mužský a ženský, také mám doma rozepsané nějaké knihy, například Sebevědomou ženu. Nechávám to plynout, dovoluji si setrvávat v klidu a netlačím se do žádného výkonu, dokud nepřijde ten správný čas. Nepotřebuji za každou cenu dokazovat sobě nebo druhým, že něco umím. Všechno mi to najednou dává smysl. Třeba i to, že se už nebudu bránit osobním konzultacím, které jsem dříve odříkala. Také mě to vede k práci s mladými lidmi a nadále k práci ve firmách, kde bych ráda podporovala zdravé principy, nikoli korporátní praktiky. Příští rok jedu třeba jako průvodkyně na poušť.

Autor: Taťána Kročková vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS