Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Eva Hrušková: Představení pro děti mě nutí k pohybu

1. 1. 2016

Jí méně, vyhýbá se sladkému, cvičí a je stále v pohybu. „Při představeních se hodně hýbu, mám neustálý kontakt s dětmi, kterých na pohádku přijde třeba 150 až 200. Kdybych tam jen stála, nešlo by to,“ říká herečka, zpěvačka a scénáristka Eva Hrušková.

Je o vás známé, že s manželem Janem Přeučilem hodně cestujete. Kde všude jste už byli?

S Honzíkem cestujeme hodně a rádi. Ona vlastně i naše práce je cestování. Máme společné divadlo pro děti, takže jezdíme po celé České republice. Ale občas vyrazíme i do světa. Byli jsme v Barceloně, v Miláně nebo v Basileji. Navíc mi Jeníček věnoval k výročí našeho manželství romantickou cestu vlakem Orient Express. Bylo to nádherné! Mojí oblíbenou autorkou je totiž Agatha Christie. Když jsme například naposledy navštívili Londýn, byli jsme se podívat i na dům Hercula Poirota.

Byla jste i v Asii, tam se vám taky líbilo?

Asií jsem cestovala sama. Byla to moje poznávací cesta, hodně jsem tehdy fotila a dovezla si spoustu náramků, náušnic a krásných přívěsků, které vyrábějí příslušníci chudých kmenů. Tím, že si turisté jejich výrobky kupují, je vlastně podporují a pomáhají jim. A já jimi potom ještě obdarovávám své kamarádky tady u nás. Moc se mi líbilo také v Thajsku a v Singapuru, už proto, že jsou tam všichni velmi milí a maličcí. Tak jsem si tam přišla jako doma.

Vypadáte pořád jako mladá Popelka, kterou jste hrála v roce 1969, jak to děláte?

Nevypadám. Mám asi pět kilo navíc, a jelikož jsem nízká vzrůstem, špatně se to shazuje. Nechci se vymlouvat na to, že je to věkem. Není, je to jídlem. Přitom se ani nepřejídám, jsem ale neukázněná. Tedy jen v jídle. Když si řeknu, že budu cvičit, tak cvičím. Nejvíc přiberu na dovolené. S Honzíkem jí říkáme „moje tlustá řecká dovolená“.

V Řecku se přece jí zdravě, ne?

Zdravě jo, ale když tam člověk šoupne kousek melounu a tak nějak pořád pojídá, je to znát. O dovolené si navíc občas dávám i aperitiv, třeba campari s džusem. A to je taky pěkná kalorická bomba. Pak oba přijedeme do Prahy, Honzík se dá brzy dohromady, ale mně to trvá déle.

Jak kila shazujete?

Docela jednoduše, méně večeřím, vyhýbám se sladkému. Taky hned začne frmol, když jedeme někam dál mimo Prahu, vstáváme třeba i ve čtvrt na pět. Při představeních pro děti mám hodně pohybu, jsem s nimi v neustálém kontaktu. Kdybych tam jen stála, nešlo by to.

Často hrajete pro mateřské školy. Jaké to je, když někam přijedete poprvé?

Hezké je obojí, přijet poprvé i vracet se. Rádi poznáváme nové štace a na spoustu míst s chutí přijíždíme znovu a znovu. Někde se vymění pořadatelky, tak poznáváme nové, a sledujeme, jak se změnilo prostředí.

Jaké pohádky hrajete?

Hrajeme pohádky i naučná představení. V roce 1984 jsem začala pohádkou o Popelce, kterou mi napsal Miroslav Vildman. Je trochu jiná než moje filmová. Režisér ji napsal jako divadlo pro jednu herečku a dřevěné loutky. Mám tam moc hezké písničky, spolupracuji s dětmi, chodím mezi ně, ony vybírají oříšky z ošatky a hrášek z popela, holčičky si zkoušejí střevíček.

Zapojují se děti hodně?

Ano, jsou ve svém živlu. Nebavilo by mě, abych hrála a nevěděla, jestli je někdo v publiku. Pak taky hraju Princeznu se zlatou hvězdou a s Honzíkem máme dvě pohádky: Šípkovou Růženku a Čerta a Káču.

Jak vypadají naučná představení?

Vždycky jsem si říkala, že Staré pověsti české jsou moc pěkná věc a je škoda k nim přistupovat s despektem. Děti je neznají, přitom jsou součástí výuky češtiny nebo dějepisu. A tak máme takové hravé představení Pověsti české. Napsal je Jiří Chalupa a pojal to zajímavým způsobem. Já hraju Jiráskovou a Honzík Jiráska, máme tam loutky Praotce Čecha a kněžnu Libuši. Nemáme Kazi ani Tetu, ty hrají holčičky z publika, kluk z publika zase hraje Bivoje. Když si Kazi nebo Teta mají vzít Bivoje, je to legrace. Protože probíráme dívčí válku, máme i další loutky: Vlastu a Šárku. Je tam Ctirad i Nerad. Děti se dozvídají něco nového a zjišťují, že Jirásek není tak otravný, jak si myslely, že je s ním legrace. I proto, že ho hraje Honzík.

Umíte se na děti napojit a nabít se jejich energií? 

Je to pro mě vždycky výzva. Stane se, že v sále je tři sta dětí, bzučí to tam, je tam strašný rachot. Říkám si, jak dlouho to asi bude trvat. Třeba zrovna Pověsti české začínám sama, a trvá několik vteřin, než se děti ztiší, pozdravím je, ony mě taky, pak začíná písnička a ony spolupracují. Ještě se nestalo, že by se nezklidnily. Potom je vyzvu, aby si z Jiráska dělaly legraci, on nemá rád, když se mu říká Mistře, proto jim dám znamení, aby mu Mistře říkaly. On to nechce, a to se jim líbí. Pak do nich dostaneme vědomosti. Legrace je, když si Bivoj vybere manželku a s dětmi tančíme stavební tanec.

Některé pohádky hrajete také se svou sestrou Janou, že?

S Janičkou máme Aprílovou školu Jiřího Žáčka a pořad Ahoj, světe. Je to hodně písničkové a taky poučné. Cestujeme kolem světa, děti poznávají mapu a světadíly, do kterých se díváme v písničkách. S Janičkou máme také své sólové pohádky, já už zmíněné Popelku a Princeznu se zlatou hvězdou, Janička Sůl nad zlato a Princeznu Zpěvanku. Při představení pro seniory jezdíme všichni tři. Honzík vypráví, jak začínal, já dám dvě písničky z Popelky a zazpívá i Janička.

Jak s vámi vlastně vaše sestra začala hrát?

Janička byla pětadvacet let v zahraničí, v Německu a v Norsku. Roku 2013 mi ale zavolala, že už nechce být v Berlíně, že se chce vrátit. Říkala jsem jí, že může žít u nás, že něco vymyslím. Je zpěvačka, pro děti sice nedělala, ale v Německu zpívala a učila zpěv, takže zkušenosti má. Vymyslela si Sůl nad zlato, pohádku jí napsala Martina Drijverová. Je to krásně roztomilé představení.

Nějak jsme utekly od toho jídla. Když takto stále cestujete, jak to vlastně máte se stravou?

Jíme s Honzíkem krabičky, někdo tomu říká krabičková dieta, ale já ne. Je to moc dobré, míváme masíčko, nudle, tuhle jsme měli karbanátek z vepřové panenky, dietně udělané, prostě luxus, je to chutné a praktické. I když občas přidám ten meloun.

Zeleninu jíte?

V krabičkách je zeleniny dost. A ovoce je dobré dát si jen dopoledne. Ale i když si ho člověk dá odpoledne, je to pořád lepší než spořádat například kus dortu, že jo. Dorty naštěstí nehřeším, občas ale zhřeším sušenkami.

Pijete někdy kohoutkovou vodu, máte ji ráda?

Moc. Když kdysi začaly balené vody, přišlo mi to divné, dala jsem se proto na konvici s filtrem. Když jsme ji měli asi rok, říkala jsem si, že i ta konvice je zbytečná, nejjednodušší je nalít si vodu přímo z kohoutku, proto i na návštěvě chci vždy obyčejnou vodu. Bohužel ji nedávají ve všech restauracích, jen někde. Kdo na tom chce vydělávat, dá do vody třeba plátek citronu, máty a pak to prodává za velké peníze. Pořád je to ale lepší než voda v lahvích, to je vyloženě neekologické. Když se prodávají třetinky ve skle, krvácí mi srdce.

Zmínila jste, že cvičíte. Každý den?

Ano. Ráno udělám stovku pilates, třikrát udělám kobru, pověsím se na manželovy žebřiny a propéruju si páteř. Daří se mi taky chodit domů do pátého patra pěšky. Když je něco ve schránce, vezmu si brýle, jdu nahoru a čtu si to po cestě. Najednou jsem nahoře a ani se nezadýchám. 

Jak vlastně vnímáte dnešní zrychlenou dobu, kdy se většina komunikace odehrává přes e-maily a mobily?

Co se organizačních věcí týká, tak to beru jako úžasnou věc. Protože tím, že máme velkou rodinu, musíme náš čas organizovat společně. A pomocí mobilu a internetu je to nejjednodušší. Nejstarší syn dostal svůj první mobil v šestnácti letech a velmi nám to všem pomohlo. Dřív, když se někde zdržel, jsem šílela strachy. Takhle o sobě dal aspoň vědět. Já to beru tak, že právě internet a mobily lidi spojují.

Propadla jste i kouzlu Facebooku?

Nedá se říct, že propadla, ale mám ho. Díky němu jsem našla spousty starých známých, se kterými jsem se léta neviděla. Já ten civilizační vývoj beru z té lepší stránky. Takhle to prostě funguje. Kdysi si posílali lidé vzkazy po poštovních holubech, pak se týdny vozily dopisy poštovními vozy, poté přišla letecká pošta, dnes jsou tady e-mail a sociální sítě. S rodinou a přáteli se vídám stále stejně a žádný internet nebo mobil mi v tom nezabrání, pouze mi pomůžou lépe si všechno rozvrhnout a zorganizovat.

Jste srdcařka. Vzpomenete si na nějaké představení, které vás opravdu zahřálo?

V Zásmukách, v ústavu sociální péče Buda, jsme byli na slavnosti, kterou dělávají jednou za rok. Byli tam klienti ústavů ze širokého okolí. V sokolovně zpívali, hráli jim tam muzikanti, tancovali, jedna dívenka baletila. Bylo to dojemné, dívka s mentálním postižením tancovala na písničku z Bodyguarda od Whitney Houston. Pak jsme nastoupily s Janičkou, zpívaly dětské písničky a klienti ústavů s námi tančili. Nikdy na to nezapomenu.

Autor: Andrea Cerqueirová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS