Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Gabriela Filippi: Osud máme ve svých rukou

15. 4. 2016

Kdysi se proslavila odvážnými scénami ve filmu, nyní se herečka a moderátorka Gabriela Filippi zaměřuje se na zdravý životní styl a duchovno. Je zakladatelkou Léčivého divadla, kam si zve zajímavé hosty.

Filippi je v Čechách neobvyklé příjmení, kde máte kořeny?

Asi vás překvapím, kořeny mám na Vysočině v Herálci. Původně se jeden z mých prapředků jmenoval Filip, byl to kněží, který pobýval nějaký čas v Itálii. Tam ze jména Filip vzniklo Filippi. Moje maminka a babička se psaly za socialismu Filippiová, ale já mám v rodném listě Filippi. K tomu pak přibylo ještě Karochová po manželovi, který říká, že jeho jméno používám, jen když vyřizuju pokuty.

Vystudovala jste brněnskou i pražskou konzervatoř, na rozdíl od některých hereček ale nejste proslulá výraznými skandály. Jak se toho dá docílit?

Myslím, že všechno je vedeno shůry. Samozřejmě, kdyby chtěl svět bulváru něco vyhledat nebo vytvořit, tak se mu to podaří, ale já tomu nejdu nijak naproti. Navíc mám velké štěstí, že jsem potkala muže, který není jenom manželem a tatínkem našich dětí, ale vnímám ho i jako duchovního partnera, a to je pro náš vztah velkým požehnáním.

Podle vašich slov jste věřící. Byla jste k víře v Boha vedena už od dětství?

Nevyrůstala jsem v rodině, která by mě vychovávala ve víře. Naopak, tatínek vnímal život nevěřícím úhlem pohledu, ale byl to velmi srdečný člověk, který kamkoliv přišel, tak ho lidé milovali. Maminka vyrůstala v křesťanské rodině, takže mě dokonce moje babička jako malé dítě unesla, aby mě pokřtila. Nedokázala totiž žít s myšlenkou, že bych byla nepokřtěná. Nicméně cestu k Bohu jsem si našla sama.

Jak jste si ji našla?

Bylo mi třináct nebo čtrnáct a tehdy očima náctileté dívky jsem hledala něco, co je smyslem života. Pořád jsem cítila takové zvláštní nenaplnění. A to i přesto, že jsem studovala školy, po kterých jsem toužila, nejdřív balet, pak herectví. Mnoho času jsem trávila také v kostele a rozjímala a pak jsem jednou měla takový zvláštní prožitek, kdy jsem se topila. Ve chvíli, kdy se topíte a uvědomujete si, že možná i umíráte, jsem prožívala naprostý klid. Nedostavil se žádný stres ani panika. Bylo mi dobře, pak jsem si ale uvědomila, že ten stres prožije někdo úplně jiný, moji rodiče, sourozenci. V tom okamžiku mě některý z kamarádů vytáhl ven z vody. Bylo to zvláštní, a když se na to dívám zpětně, tehdy u mě nastal okamžik, kdy jsem měla možnost poprvé nahlédnout do jemně hmotných světů, které jsou kolem nás.

Do duchovních světů nahlížíte i prostřednictvím Léčivého divadla, jehož jste autorkou. Jak vlastně vzniklo?

Věřím tomu, že člověk může být veden a skrze něj může procházet to, co procházet má. I mně najednou začali do cesty přicházet lidé, kteří se stali mými průvodci v různých časových obdobích. A tak se stalo, že jsem se potkala s doktorem Janem Frankem, vynikajícím klavíristou, který sepsal Radixovu medicínu. A právě při tomto setkání poprvé padlo i sousloví Léčivé divadlo. Měla jsem napsáno ve hvězdách, že jednou něco takového vytvořím.

A vytvořila jste…

Ano, i když zpočátku jsem té myšlence nepřikládala žádnou důležitost. Osud mě ale netrpělivě a nekompromisně přichystal setkání s dalším zajímavým člověkem, terapeutem Vladimírem Vogeltanzem, a ten mi potvrdil, že už je jen otázkou dnů, kdy začnu Léčivé divadlo tvořit. Pak se mi v ten samý čas dostala do rukou kniha o andělech od irské mystičky Lorny Byrne a najednou jsem zjistila, že jsem napsala divadelní hru, inspirovanou právě anděly. Aniž bych kdy byla scénáristkou nebo režisérkou, tak jsem najednou hrála monodrama, doprovázená hudebními kolegy.

Jak konkrétně probíhá program Léčivého divadla?

V první části hrajeme divadelní představení, druhá část programu probíhá formou povídání s duchovním hostem nebo jen mě samotné, za hudebního doprovodu kolegy Patrika Kee. Celé představení je pak uzavřeno takovým meditativním naladěním.

Pojem „léčivé“ tedy spočívá hlavně v léčení duše?

I tak se to dá říct. Vlastně v rámci představení vznikne mezi diváky jakési emocionální naladění, kdy se skrze divadelní příběh a emoce, které prožijí, psychicky i fyzicky naladí, otevřou se, rozjemní a najednou jsou ochotni povídání i myšlenky vstřebat mnohem hlubším a intenzivnějším způsobem. Navíc mají možnost zapojit se i svými dotazy na mé hosty i na mě.

Celý rozhovor najdete v tištěné verzi časopisu BIOREVUE, na stáncích od 4. dubna!

Autor: Saša Stušková vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS