Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Marcela Březinová: Zpívání je sdílená radost

1. 7. 2016

Zpěvačka a textařka Marcela Březinová se před pár lety odstěhovala na venkov a toto rozhodnutí si nemůže vynachválit. S rodinou pěstují vlastní ovoce i zeleninu a přistupují k životu s větší pokorou. „Vše na této zemi máme jen v pronájmu,“ říká.

 

Žijete na venkově u Kutné Hory, kam jste se před pár lety přestěhovali z Prahy. Jak vás napadlo jít z města ven? 

Všechno vyplynulo z našeho přesycení pražským hektickým tempem někdy v letech 2002 až 2004. Zatoužila jsem být blíž k přírodě, lesu, ke klidu. Zpívala jsem tehdy v Kutné Hoře, kterou miluju, a zavolala bratranci, co bydlel poblíž, jestli neví o nějakém volném domečku. Zkrátím to – věděl! Původně to ale byla ruina, kterou jsme s manželem během let zrekonstruovali. Na pozemku máme i vlastní zahradu – co víc si přát!

Co tam pěstujete?

Na zahradě byly ovocné stromy, takže máme jablíčka a švestky. Postupně jsme začali pěstovat i mrkev, cibuli, pórek, brokolici, salát nebo rajčata. Další zeleninu a ovoce kupujeme u českých farmářů. Náš dlouhodobý cíl je být v pěstování soběstační.

Chuťově jste se zeleninou ze zahrádky spokojeni?

Naprosto! Naše zelenina nemá žádné gigantické rozměry ani ideální tvary, ale je opravdu chutná.

Zavařujete něco?

Ne. Všechno spotřebujeme čerstvé. Sezonní kousky – vždyť je vše tak dobře vymyšlené!

Jakým společenským životem žije vaše vesnice?

Snažíme se benefičními akcemi zachránit kostelík a zříceninu belvederu. Je toho dost a i malé pokroky udělají velkou radost.

Do Prahy jezdíte učit na konzervatoř…

Ano a moc ráda! Prahu tak cíleně nikdy neodstřihnu. Na Mezinárodní konzervatoři Praha vedu už osmým rokem Oddělení populárního zpěvu a vyučuju interpretaci. Předávat pěvecké zkušenosti mladým mě opravdu baví.

Když jsme u zpívání, vystupujete s kapelou mbbm band, ale i s výsostným pianistou Petrem Ožanou. Loni jste oslavila polokulaté výročí, a to hned dvojí – 35 let na umělecké scéně a zároveň 55. narozeniny…

Mé 35/55 Tour začalo 20. září 2015 naprosto vyprodaným koncertem v Židovské synagoze v Kolíně právě s Petrem Ožanou a končilo krásným koncertem s kapelou a hosty v den mých narozenin v Malostranské besedě.

Zpíváte různé žánry, je vás tedy těžké zařadit do škatulky. Nebo se v nějaké cítíte nejlíp?

Lidé většinou potřebují návody, což je zvláštní. Víte, škatulky jsou pro hlupáky. Hudba je energie, je tak mnohobarevná. A mě nikdy nepřestane bavit zkoušet všechny odstíny jejího spektra.

Zpíváte i vlastní texty…

Ano. Textovat jsem začala na svých sólových albech. Vlastně ne, jeden text mám i na albu Za škvírou, které jsem natočila s kapelou OK Band.

Loni jste s kapelou OK Band znovu vydali legendární album Disco, na kterém jsou i bonusy. Chystáte taky nějaké novinkové album?

Vše je v procesu, uvidíme. Mám ale v plánu splnit si sen a natočit „živák“ – prostě CD tady a teď! Živé nahrávky mají na rozdíl od studiových jinou energii. Také jsem si vymyslela projekt Veselé zpívání, proto máte na letáčku napsáno: „Zpívání je sdílená radost a tu schopnost máme všichni! Někdo větší, někdo menší, ale osvobozující uvolněný pocit někdy vlivem různých okolností ztrácíme. Přijďte si vaši schopnost ověřit a tenhle krásný pocit vrátit…“

Lze to chápat i tak, že každý má svůj osobitý projev, jen je důležité nepotlačit ho?

Ano. Zpěv, malování, kreslení, to všechno jsou emoce, předávání energií. Nesmíme se bát je projevit. V hodinách Veselého zpívání jsem překvapila před Vánocemi malé děti zadáním, aby mi zazpívaly svůj dopis Ježíškovi. Byly slušně zmatené a nevěděly, jak na to, ale po chvilce „odblokování“ jsem se nestačila divit. Jsou to velmi zábavné a pro i mě poučné hodiny.

Snažíte se přistupovat hravou formou i ke studentům konzervatoře?

Hlavně se snažím učit svobodnou formou. Ano, samozřejmě je to konzervatoř s určitými pravidly k maturitě, k absolutoriu, ale snažím se je obohatit tak, aby studenti neztráceli radost. Nechávám při výběru skladeb poměrně volnou ruku, důležitý je pro mě prožitek hudby. Bez správného pochopení a uchopení textu ale nejde píseň správně interpretovat.

K správné interpretaci člověk asi dospěje i věkem…

Důležité je hledat si písně, které jsou vám věkem rovné a jsou „vaše“. Sedmiletá holčička přeci nemůže zpívat o tom, že se pošesté rozvádí, což se někdy děje a je to peklo.

Zmínila jste, že i v současnosti pracujete na svých věcech. Napadají vás texty a melodie i v přírodě, kde na venkově trávíte hodně času?

Jsou dvě místa, kde mě často napadají – ve sprše a v přírodě. Ke sprše tak nosím pro zachycení mobil. Melodie mě napadají i tehdy, když slyším zpívat ptáky.

Jako dítě jste žila v Libyi. Jak na to vzpomínáte?

Vnímala jsem to dětskou optikou, přijela jsem tam v osmi letech. Neuměla jsem řeč, byla jsem hozená do vody. Během krátké doby jsem se naučila anglicky i arabsky. Angličtina mi zůstala dodnes, některé mé písně mají český i anglický text. Důležité ale je, že jsem neztratila schopnost v té řeči myslet. Arabštinu jsem zapomněla, i když pár slovíček určitě dohromady dám. Fascinuje mě ale arabská hudba i písmo v podobě krásných ornamentů. A ty vůně! Vždycky se tak jejich prostřednictvím, třeba při pobytu na Djerbě, vracím do dětství.

Afriku jste navštívila opakovaně. Vím, že nemáte ráda, když vás někdo tlačí do odpovědi, kde to máte nejraději, proto se zeptám jinak – kam do Afriky byste se ráda vrátila?

Mám ráda severní Afriku. Toužím se podívat do Maroka. Tatínek byl také v Zambii a tak by mě zajímala i Afrika střední – mám adoptovanou holčičku Sussane v Keni, ráda bych ji někdy viděla. A pak i opačný kus světa – lákají mě třeba Srí Lanka nebo Bali.

Nemáte to tak, že všude je dobře, ale doma nejlíp?

Otočila bych to: doma jsem tam, kde je mi dobře. Kde mám přátele.

Vím, že cvičíte také jógu – jak často?

Chybí mi potřebný klid, takže si raději vyšlápnu kopec. Jógu dělám jen ve chvílích, kdy mě netlačí čas. Snažím se ale cvičit každý den. Moje sestavička mi tak s ovocnou miskou a silnou kávou pomáhá nastartovat den.

Také jsem četla, že nejíte maso, jen ryby. Jde to?

Na maso prostě nemám chuť. Je to tak už několik let a třeba to někdy bude zase jinak. Lososa ale můžu vždycky!

Vypadáte spokojeně. Co vás ještě naplňuje?

Třeba některé charitativní projekty. Věci, co mají smysl. Teď jsem se například 23. května podílela na Benefičním koncertu pro Josefa v kolínském divadle. Veškerý výtěžek z něj šel do domova pro pacienty s roztroušenou sklerózou v Žirči.

Roztroušenou sklerózu mnohdy nejde ani poznat, je na oko nenápadná…

Přesně tak. Není dědičná a může jí onemocnět kdokoli, kdekoli a v jakémkoli věku. Občas jde s touhle nemocí žít takřka bez omezení. Někdy se to zvrtne, jindy ne. Četla jsem příběh ženy, která se díky meditacím, stravě, určité léčbě, usazení a klidu roztroušené sklerózy zbavila a úplně se vyléčila. To bych přála všem nemocným!

Autor: Andrea Cerqueirová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

BIOREVUE DOPORUČUJE:


BIOREVUE DOPORUČUJE:


TIP NA NÁVŠTĚVU:


PRO VAŠE MILÁČKY:

Aktuální číslo časopisu

VYCHÁZÍ KAŽDÉ PRVNÍ PONDĚLÍ V MĚSÍCI!

Starší čísla časopisu

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS