Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Martina Kociánová: Vezměte svůj osud do vlastních rukou!

1. 6. 2015

Každé úterý ve večerních hodinách si můžeme na rozhlasové stanici ČR Dvojka poslechnout pořad Kupředu do minulosti, kam si moderátorka Martina Kociánová zve velmi zajímavé hosty. Zajímavá je přitom i ona sama.

Po skončení vašeho pořadu dochází často mezi posluchači k bouřlivé debatě, což je dobře, protože je to přinutí zamyslet se nad uvedeným tématem. Podle čeho témata a hosty vybíráte?

Máte pravdu, občas mám pocit, že nás roznesou posluchači „na kopytech“ a jindy, že nás budou nosit „na rukou“.  A je to dobře, protože na konci pořadu by lidé neměli jen pokývat hlavou, mělo by je to zvedat ze židle. Pořad Kupředu do minulosti říká všemi tématy, které vybíráme, především toto: „Vezměte svůj osud, zdraví, rodinu, obživu a hlavně myšlení do vlastních rukou.“ Takže se nedivím, že mi mnozí hrozí pěstičkami a ohánějí se státem, školstvím, zdravotnictvím, zkrátka všemi berličkami, na které se spoléháme více než na sebe. Všechna témata a hosty podřizujeme právě tomu, co cítíme, že je důležité, ale nemluví se o tom. Ten pořad vznikl proto, že si tyto otázky spolu s mým kolegou Láďou Henkem klademe už léta. A tak jsme se časem obklopili nejen knihami, otázkami, ale i lidmi, kteří jsou na tom stejně.

Myslíte si, že můžeme změnit své myšlení, stravovací návyky a připravit na změny i své nejbližší?

Je to naše jediná šance. Pokud si neuvědomíme, v jakém hmotném nadbytku žijeme a v jakém duševním a duchovním nedostatku se potácíme, tak nevím, co nás čeká. Víte, co řekl ve třicátých letech Tomáš Baťa o tehdejší krizi? „To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jen jiné jméno pro mravní bídu… Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek!“ Co k tomu dodat? 

Jak můžeme ovlivnit další generaci? Na jednu stranu jsou zde děti vychovávané s nejmodernějšími výdobytky elektroniky, na druhou stranu přibývá dětí s bližším vztahem k přírodě. Může dojít k vzájemnému propojení?

Mám-li být upřímná, tak nevím. Máme kolem sebe dvě generace dětí, které vyrůstají v naprostém dostatku všeho. Je to takzvaně nároková generace, mají na všechno nárok. A právě teď přichází na svět další děti, které se budou mít pravděpodobně hůř než jejich rodiče. A ty generace se potkají. Stejně tak se setkávají děti, které rády leží v knížkách s těmi, které sice umí číst, ale nejsou schopné psanému textu porozumět. Neumím si představit, zda se tyto skupiny propojí a navzájem obohatí. Spíš se obávám, že to povede k diferenciaci společnosti, k vytváření ostrůvků. U nás doma je většina hádek kvůli počítači. Syn nemá mobil, počítač dostává na půl hodiny denně, ale k čemu to je, když přijde do školy a půlka třídy o přestávce jen „paří“. On chce taky a rozhodně naše zákazy nevnímá jako osvícené.

Časově jste hodně zaneprázdněná, stíháte třeba chystat synovi do školy svačiny?

V našem pořadu se dost často věnujeme jídlu, a přestože mě už jen tak něco nevyděsí, tak třeba díly o cukru, který je opravdu extrémně škodlivý, mě rozhodily natolik, že se snažím kupovat jen základní potraviny. To je ale samozřejmě hrozně pracné a časově náročné. Můj syn navíc od malička nekombinuje jídla. Jí maso, chleba, ale nikdy ne spolu. Dřív jsem ho nutila, ale pak mi došlo, že po tom jíst dělenou stravu sama toužím, ale nejde mi to. A on to má přirozeně. Ovšem příprava svačinek je o to složitější. Pořád plácám nějaké pomazánky a k nim krájím zeleninu. Peču buchty, o kterých alespoň vím, co do nich dávám. Ale občas vytloukám klín klínem.

Berete vy sama jídlo spíš jako nutnost, nebo jako příležitost, kdy se všichni členové rodiny sejdou pohromadě?

Mám jídlo ráda a mám ráda i rituály s ním spojené – společné vaření nebo stolování. Líbí se mi, když sedíme, ochutnáváme, povídáme si a v neděli se ze snídaně najednou stane oběd. Dříve se lidé před jídlem modlili. Všechno si připravovali, pěstovali a chovali sami. To dávalo jídlu skutečný duchovní rozměr. Stejně tak vnímali půdu, jako dárkyni všeho, co je udržuje při životě. To spojení je už bohužel pryč. Z jídla je jen palivo a z půdy mazlavé cosi, co špiní kalhoty. Neidealizuji si časy dávno minulé, jen si uvědomuji, že už vůbec nejsme přirození a dokonce jsme po tom přestali toužit. A to se týká nejen jídla.

Připravujete i českou klasiku nebo dáváte přednost trendům, jako je třeba raw food?

Od všeho trochu. My holky pořád trochu hubneme, ale snažím se čím dál víc poslouchat své tělo. A synovi dávám vše, co si myslím, že pro růst potřebuje. Ještě před rokem vypil litr mléka denně. Dnes se ho ani nedotkne. Když si řekne, že nechce mléko nebo maso, tak mu ho nenutím. Pokud chce brambůrky, tak se to snažím korigovat.

V čínském horoskopu jste narozena ve znamení Vepře, pro toto znamení je typická touha po vědění. Zeptám se tak trochu Věkovsky: Čtete a studujete proto, abyste se dověděla odpovědi, nebo abyste dostávala další otázky?

Obojí. Pořád mám mysl plnou pochybností a dotazů, ale někdy je lepší najít dobrou otázku než špatnou odpověď. Myslím to tak, že jsou knihy a lidé, kteří mi otevírají úplně nový pohled na věc. Zároveň ale cítím, že by někdy bylo lepší odložit knihy a jen se dívat. Když byl můj syn malý, tak dokázal na metru čtverečním trávy strávit celé odpoledne. Myslela jsem, že se zblázním, tahala jsem ho pryč. Jen málokdy jsem byla tak osvícená, abych si dřepla na bobek a ten čtvereční metr světa zkoumala s ním. 

Jakou cenu pro vás mají typicky ženské věci, jako krásné oblečení nebo kosmetika?

Jsem v tom dokonale rozpolcená. Móda mě baví, ale zároveň nesnáším módní trendy. Ten rádoby svobodný diktát, který vznikl jen proto, abychom vyhazovali funkční věci a toužili po nových. Jsem přiměřeně marnivá, ale občas toužím po tom nechat si padnoucí boty a nosit je, dokud se nerozpadnou. 

Ve společnosti se čím dál víc projevuje stoupající agrese. Proč si myslíte, že tomu tak je?

Myslím si, že je to souběh mnoha věcí. Nemusíme fakticky bojovat o živobytí. Potlačujeme v sobě dnes a denně své pocity, protože potřebujeme vyhovět tomu, co se od nás očekává. Jsme tak dokonale vedeni zákony a vyhláškami, že jsme zdravý rozum a instinkty mohli nechat odumřít. A samozřejmě to vtloukáme do našich dětí. Můj táta říká, že kdyby dnes naše dítě vyrůstalo tak jako on, tak kluk je v ústavu a my v base. Kluci se nemohou prát, ženské a mužské role jsou genderově nepřijatelné. To městnání energie se přece musí nějak projevit.

Vědci často přijdou s objevem, který přírodní léčitelé věděli dávno. Potřebují mít lidé opravdu všechno potvrzené?

Naše civilizace už dávno ztratila vertikální směr. My nevzhlížíme vzhůru, myslíme si, že nepotřebujeme cítit nedosažitelnou autoritu, ke které se budeme snažit přiblížit a poměřovat s ní své skutky a život. Převalujeme se na horizontu, kde se vše měří, váží a sčítá. Znám ale i pár lékařů a vědců, kteří mají exaktní vzdělání i otevřenou mysl a jsou připraveni žasnout.

Myslíte si, že klasická medicína je opravdu v koncích? V čem nás ještě může překvapit?

Je škoda, že si konvenční medicína klade sama mantinely. Je to, jako by si skokan do výšky nad sebou stavěl střechu. Možnosti klasické medicíny jsou ohromné, ale rozdělila si tělo na prvočinitele a moc nepočítá s jejich kooperací. Odstraňuje symptomy, ale nehledá příčiny. Navíc se obávám, že víc než lékaři mluví do léčení farmaceutické firmy. To je neřešitelný problém, protože je to ohromný byznys. Znám pár fantastických lékařů, kterým věřím, i pár fantastických alternativních lékařů a léčitelů. Často ale i mě jde jen o odstranění symptomů a ani já nestojím o to hledat příčinu, protože, jak sama sobě nalhávám, nemám na to teď čas.  

Co nového připravujete a kde všude vás můžeme vidět?

Připravuji další a další díly. O tom, jak se dříve včelařilo a proč jsou dnes včelstva tak slabá, o tom, že do deseti let budou tři miliardy lidí bez vody a že neúroda v Číně je pro nás horší než neúroda u nás. O tom, jak nebezpečný je bílý rafinovaný cukr a že je prakticky ve všem, o krizi rodiny i o tom, proč když máme vše, co si můžeme přát, tak svůj čas trávíme u psychiatra v křesle. Zároveň si ale tato ne úplně jednoduchá témata kompenzuji dopoledním vysíláním na Dvojce, kdy si zvu hudebníky, básníky, vědce a lidi se kterými nic neřeším a jen naslouchám. Připravili jsme nový koncertní program s kytaristou Lubomírem Brabcem, čekají mě koncerty s Triem Amadeus i představení Oněgina v Opavě, kde jsem loni nastudovala roli Olgy. V Karlíně stále zpívám Wandu v Polské krvi. Víc už toho opravdu nestihnu.

Nestýská se vám po televizi? Nechcete třeba svůj pořad přenést na televizní obrazovky?

Byla jsem v televizi v prime timu skoro dvacet let. Většinou to bylo fajn, ale teď jsem v rozhlase, a i když jsem věděla, že je to intimní a inspirativní médium, tak jsem stále překvapenější, jak moc je mi tam dobře. Začátky pořadu Kupředu do minulosti nebyly snadné, ale teď jsem pracovně svobodnější víc, než jsem kdy byla. Nějak mi to celé dává smysl. A televize? Pořadu by asi obrázky slušely, ale nejsou nezbytné.

Ráda relaxujete v přírodě. Zkusila jste i meditaci?

Nedávno jsem četla, že meditace není pro každého, že někteří lidé mají úplně jinou cestu, což mě uklidnilo, protože já asi nebudu meditační typ. Pro mě je nejlepší dát se na cestu a jít. Vezmu si baťůžek, vodu, krajina ubíhá, já ji pozoruji, poslouchám, přemýšlím, nebo taky ne. Jsem její součástí. Po vlastních nohou se dostanu všude, kam chci, a to mi dává pocit klidu a svobody. To je moje meditace.

Autor: Pavla Machálková vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

BIOREVUE DOPORUČUJE:


BIOREVUE DOPORUČUJE:


TIP NA NÁVŠTĚVU:


PRO VAŠE MILÁČKY:

Aktuální číslo časopisu

VYCHÁZÍ KAŽDÉ PRVNÍ PONDĚLÍ V MĚSÍCI!

Starší čísla časopisu

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS