Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Pavla Gomba: Můj sen? Instantní Bhútán v plechovce!

1. 6. 2016

Po studiu na Vysoké škole ekonomické mohla skončit v bance, o své budoucnosti měla ale jiné představy. Dnes je už šestnáctým rokem ředitelkou české pobočky UNICEF a spolu s dalšími kolegy a dobrovolníky pomáhá lidem v kritických oblastech světa.

Vaše práce vás zavádí do různých, většinou nehostinných oblastí. Je nějaká země, která se vám přesto pozitivně zapsala do srdce? 

To byl asi Bhútán. Během deseti let jsem tuto zemi v Himálaji navštívila čtyřikrát, naposledy předloni, a to v rámci natáčení televizního dokumentu o dětech žijících v buddhistických klášterech. Vrátili jsme se i k příběhu chlapce, se kterým jsme natáčeli před šesti lety. Výsledkem byl zajímavý časosběrný materiál, díky kterému máme možnost spolu v realitě vidět, jak se tamní příběhy vyvíjejí.

O jaký příběh šlo?

Chlapce jsme našli, když mu bylo deset let. Jeho rodiče zemřeli a s jeho bratrem ho vychovávali babička s dědou. Byla to velmi chudá rodina, pro kterou bylo jakékoli vzdělání nedostupné. A protože bhútánskou tradicí je, že by rodina měla mít aspoň jednoho mnicha, i on skončil v klášteře. Měl být prvním v rodině, kdo bude umět číst a psát. V deseti letech ho tedy vyslali do kláštera a my jsme se k němu nyní vrátili, když byl o pět let starší. Z kláštera mezitím odešel, protože dům babičky s dědečkem poničilo zemětřesení a on jim chtěl pomoci. Zjistil ale, že kromě těch posvátných textů nic neumí, nemá žádné uplatnění a je v té vesnici nepoužitelný. Zastihli jsme ho v okamžiku, kdy se ne zcela radostně vracel do kláštera.

Je tento příběh výjimečný nebo je podobných v Bhútánu víc?

Výjimečný bohužel není. Důvody, proč malé bhútánské děti do klášterů vstupují, totiž vůbec nebývají duchovního rázu, ale čistě sociálního nebo zdravotního. Natáčeli jsme i příběh chlapce, který trpěl chronickým onemocněním a rodiče ho místo do nemocnice dali na radu astrologa do kláštera. Další chlapec se narodil s postižením nohou, do pěti let vůbec nechodil. Dnes sice chodí, ale nohy má křivé. Rodičům se nehodil do hospodářství, tak ho taky odložili do kláštera.

Těmto dětem se UNICEF snaží pomoci?

Nejenom jim. Tato himálajská země patří mezi místa s nejvyšší úmrtností žen během těhotenství a porodu na světě. Až 80 procent dětí trpí anémií, což je dáno především stravou, ve které chybí proteiny. Dalším problémem je nedostupnost oblasti. Ženy většinou rodí doma, a když jsou tři dny daleko od lékařské pomoci a nastanou komplikace, často umírají. Asi třetina bhútánských dětí je navíc podvyživená. Země je chudá na plodiny, v Bhútánu se pěstují jen brambory a chilli papričky, což obzvláště pro malé děti není zrovna ideální strava. Problémem je i vzdělání, snažíme se proto zavádět nové technologie. Tam, kde lidé žijí v domcích roztroušených po horách, není možné stavět klasické školy, takže snahou je, aby se děti učily přímo z internetu.

Do jaké míry jsou tyto programy úspěšné?

UNICEF je v Bhútánu provádí už čtyřicet let a posun za tuto dobu je znatelný. Já osobně tam jezdím deset let a i za tuto dobu vidím, že se situace zlepšuje. Bhútán patří mezi země, na kterých člověk vidí, jak to může vypadat, když pomoc funguje. Ve všech oblastech je posun k lepšímu. Nejsou tam války, které by výsledky ničily. Negativní důsledky přináší spíš samotná civilizace. Když jsem tam byla poprvé, tak jste v hlavním městě Thimphu slyšeli v noci pouze štěkat psy a projelo zde jedno auto za hodinu. Když jsem tam byla naposledy, tak jsem už těžko přecházela ulici. A nezvyklé pro mě je i pouštění manter turistům v obchodech se suvenýry. I to je dopad civilizace. Himálaje, hory a příroda své kouzlo ale naštěstí ještě neztratily. 

Jací jsou tamní lidé? Prý tam vládne matriarchát…   

Ano, Bhútán je jedinou společností, kterou znám, která preferuje ženy. To je hodně unikátní. Náčelníkem policie v Thimphu je žena, která velí asi třiceti policistům. I v domácnostech na vesnicích vaří společně muži, kteří i myjí nádobí. V izolovaných oblastech se dokonce dochovalo mnohomužství, kdy má jedna žena více manželů. Většinou to jsou bratři. Je to zajímavá země.   

Jak se staví k zahraniční medicíně?

Bhútán má velmi populární vývozní artikl, kterým je housenice čínská. To je cizopasná houba rostoucí pouze v Himálaji. Jedná se o velmi silný prostředek na posílení imunity, který používali čínští císaři. Dokonce se spekuluje, že dnes housenici užívají i čínští olympionici, kteří vítězí v mnoha oborech. Je to velmi drahá věc, kilo stojí několik tisíc dolarů a prodává se většinou překupníkům z Tibetu a Číny.

Jakou roli zde hraje tradiční léčitelství?

Oni mají velmi zajímavý systém koexistence tradiční a západní medicíny. Jeden z chlapců, se kterým jsme natáčeli, trpěl vážnou chronickou nemocí a říkal nám, že rodiče zkoušeli všechno možné včetně tygřího mléka. To jen ukazuje, jaký vztah lidé k tradiční medicíně mají. Hodně našich programů probíhá ve zdravotnických centrech, takže jsem byla v různých nemocnicích. Navštívila jsem i místního šamana, který normálně ordinoval v nemocnici. Pacienti si tedy mohou vybrat, jestli se obrátí na normálního lékaře, nebo na šamana.

Šamani spolupracují s lékaři?

A mají i domluvu, že si navzájem posílají pacienty. Když k šamanovi přijde někdo s akutním zápalem plic, tak ho přesměruje na lékaře. A když k lékaři přijde někdo s chronickou bolestí hlavy, ten ho zase pošle k šamanovi. Není to konkurence, funguje to dobře.

Byla jste někdy u šamana?

Byla. V ordinaci měl místo sušených žab velké množství barevných pilulek. Bhútánci sbírají na horách bylinky a v továrničce v hlavním městě je zpracovávají do pilulek. Mně šaman jen změřil pulz a řekl, že jsem zdravá. Trošku se to podobá čínské medicíně. Hodnotí pulz, jazyk a oči. Jiné to je u šamana v Africe, u kterého jsem byla také. Tam mi babička v leopardí kůži zaříkávala do proutěného košíku.

Komunikuje se šamany UNICEF?

U chorob a potíží, kde to má smysl, se snažíme zapojit i tradiční medicínu. Pokud se samozřejmě nepouštějí do věcí, které se dají léčit jednoduše a účinně jinak. I v Africe je spousta neprobádaných bylin, rozhodně to tedy nezavrhujeme. Smyslem je vzájemná podpora a spolupráce. V Bhútánu je to ale propracovaný systém, byť je těžké posoudit, do jaké míry funguje, protože třeba infekčních nemocí tam z přirozených důvodů není tolik. Celkově to je jiné prostředí, ale obecně se dá říct, že Bhútán je docela pohodová země.

Jak se prolíná náboženské vyznání s běžným životem?

To nelze oddělit. Já měla možnost navštívit spoustu klášterů a chrámů, dokonce tam existují komunitní kláštery, kdy vesnice podporuje svůj vlastní klášter. V každém klášteře je astrolog, který lidem vykládá budoucnost, ale také jim doporučuje, kdy je vhodný okamžik pro konkrétní rozhodnutí a podobně. Jména dětem nedávají rodiče, ale astrologové a mniši v klášterech. Zajímavé také je, že když se člověk narodí, tak už má jeden rok. Každý člověk tam je tedy o rok starší.

Je vám osobně tato kultura blízká?

Já mám Bhútán moc ráda, i když mě děsí, jak rychle se život v hlavním městě mění. Bylo by škoda, kdyby Bhútánci ztratili to, co je na nich nejzajímavější – svou kulturu a naprosto specifický přístup k životu. Vesnice ještě zůstávají uchráněny. Je to pro mě obdivuhodná země. Jinak jsem si jako spousta lidí oblíbila buddhismus, studovala jsem, meditovala. Realita v klášterech je pro Evropany trošku šokující, protože máme hodně zkreslené a zidealizované představy. Tam si člověk uvědomí, jak velkou roli hrají rituály. A zjistí, že 90 procent mnichů tam není z přesvědčení, ale z už zmíněných sociálních důvodů. To je pro mě takové vystřízlivění.

Naučila jste se tam něco?

Hodně vzpomínám na jednoho lámu, se kterým jsem vedla rozhovor. Bylo to v panenské přírodě čtyři tisíce metrů nad mořem, bez elektřiny, okolo hory, jezero, 600 let stará vrba a nádherný dřevěný klášter. Asi po týdnu jsem se ho zeptala, co je v tom klášteře největší problém. Čekala jsem, že řekne chudoba, zima nebo nedostatek jídla. On mě dostal tím, že se rozhlédl po těch velehorách a řekl, že nejhorší ze všeho je tady ta administrativa. Když teď vyplňuju nějakou tabulku, tak si na něj vždycky vzpomenu.

Jak se vlastně žije v klášteře?

Je to jiné, protože vstáváte v pět hodin ráno. Život je hodně skromný, jednoduchý. Není tam elektřina, chodíte spát se setměním, vstáváte s kuropěním. Tenkrát tam nebyl ani splachovací záchod, takže v noci chodíte ven s klackem, kterým odháníte vlky. Ráno vás budí modlitby, což je magické. Je tam zima, spí se na zemi. Ten pohled na zasněžené hory je ale úžasný.

Prostoupilo vás duchovno?

Je to obrovský zážitek, vždycky si říkám, že by bylo dobré mít po ruce nějaký instantní Bhútán, ten pocit si uchovat a občas si ho z plechovky otevřít. Po návratu to chvilku doznívá, ale nakonec to tady člověka semele. Já tomu říkám reinkarnace, člověk přechází z různých životů, stačí den cesty a jste v jiném životě.

Umíte meditovat?

V posledních měsících se mi to moc nedaří, ale je to dobrá duševní hygiena. Je důležité dokázat se na něco soustředit a umlčet všechny myšlenky. Nastudovala jsem knihy, techniky, jde o soustředění na dech a aktivní vypuzování myšlenek. Chce to disciplínu. Člověk by nevěřil, co se na půl metru čtverečním může odehrávat za boje. Před časem jsem si pořídila i psychowalkmana. Myslím, že to na mě funguje, ale znám člověka, který hned za pět minut usnul, takže se žádná meditace nekonala.  

Autor: Jana Tržilová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

BIOREVUE DOPORUČUJE:


BIOREVUE DOPORUČUJE:


TIP NA NÁVŠTĚVU:


PRO VAŠE MILÁČKY:

Aktuální číslo časopisu

VYCHÁZÍ KAŽDÉ PRVNÍ PONDĚLÍ V MĚSÍCI!

Starší čísla časopisu

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS