Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Petra Černocká: Když chci ticho, jedu do Prahy!

1. 11. 2016

„Polovinu trávníku už jsme přestali kosit a letos tam najednou vyrostly třeba červené slzičky Panny Marie,“ říká zpěvačka Petra Černocká, která se podivuje nad tím, proč tolik lidí takovou krásu vyhubí jen kvůli anglickému trávníku.

Bydlíte v řadovém domečku v pražských Strašnicích. Je to relativně blízko centra, přitom je všude kolem zeleň. Jak se vám tady žije?

To místo má příjemnou energii, je trochu v dotyku s přírodou, vepředu je předzahrádka, vzadu malá – spíš zdobná – zahrádka, aby člověka nesváděla k nějakému mičurinskému výkonu. Tu keř, tu kytička, trochu trávníku, což se dá pomalu ostříhat nůžkami, jak je toho málo. Když se člověk rozhlédne, připadá si jak v zahrádkářské kolonii, přitom ujde dalších padesát metrů a je na hlavní, kde je všechno. Naprostý ideál.

S venkovem byste tedy neměnila?

Kdysi jsem snila o tom, že bych na stará kolena bydlela na chalupě, což by teoreticky šlo, protože v létě odtamtud jezdíme na koncerty. Nicméně představa, že zubař je v Praze nebo mě chytne slepé střevo a musím do Děčína, mě neláká. Penzisti, kteří měli tuto představu, se vrací do Prahy, která má svoje výhody. Když je k tomu kousek zeleného, je to výhra.

Chalupu máte v severočeské Kytlici. Opakovaně jste se nechala slyšet, že práce na zahradě je spíš koníčkem vašeho muže…

Můj muž se na chalupě rozjel, má na to čas, udělal tam skleník, pěstuje rajčata, okurky, přínos do kuchyně je sice minimální, ale vždy je to radost, že něco vyrostlo. Míváme dost dýní a cuket, na které škůdci kašlou, slimáci sežerou všechno možné, tohle ale nechají.

Jaký je váš názor na plevel? Lidé ho na zahrádkách vytrhávají, kolikrát je mezi ním ale plno zdravých a pěkných rostlin…

Příroda ví, co dělá. To, co s ní lidi provádějí, jak na chalupách vytvářejí anglické trávníky, každou sedmikráskou zalévají herbicidy, aby už příště nekazila „krásný“ trávník, je padlé na hlavu. Než to začali dělat, tak zrovna v Kytlici rostly na loukách krásné kytky, třeba kopretiny. Milovala jsem to. Než tam začali louku holit na „Anglii“, rostla tam třeba i třezalka, vyběhla jsem z baráku, natrhala ji, naložila do oleje, dalo se s tím pracovat. Teď abyste tam kytku pohledala.

Jak to máte na zahradě vy?

Polovinu trávníku už jsme přestali kosit a letos tam najednou vyrostly třeba červené slzičky Panny Marie, moje oblíbené kytičky, nebo asi tři kopretiny. Příroda nezapomene, jak jeden rok vynecháte, vyroste vše, co tam patří. A hlavně přibylo motýlů. Nehledě na to, že sekání způsobuje nepřetržitý kravál, jak tam všichni jezdí s těmi sekačkami. Lidi jsou tak činorodí, každý přistavuje nebo něco řeže. Když si chci užít trochu ticha, jedu do Prahy.

Kde chodíte ráda na procházky?

Mám ráda zvláštní odlehlá místa. Takové procházky mi přijdou lepší, než se procházet v nějakém šlechtěném parku, třeba v Průhonicích. Kousek od nás jsou záhadná – jakoby škaredá – zákoutí, která ale mají svůj půvab. Když se vydáte ven z města, najednou zjistíte, že už tam není chodníček, jdete pěšinou, až dojdete do Štěrbohol. Cestou zíráte, kudy jdete, jsou tam různé stezky, je tam trochu binec, ale je to zajímavé.

Procházky jistě přispívají k tomu, v jak skvělé jste kondici…

Chodím ráda, když potřebuju něco koupit, jdu záměrně až na Strašnickou, což je pár stanic tramvají, auto skoro nepoužívám. Často s mužem vyrážíme na procházku i v deset večer – vždy, když mám špatné svědomí, že jsem se večer hodně najedla. Vyrazíme, je krásný vlahý večer a na ulici nepotkáme nohu, za okny blikají modré obrazovky, nikdo nechodí, jen tu a tam někdo přeběhne. Lidi se obecně moc nehýbou.

Co jinak děláte pro to, abyste se udržovala fit?

V mém věku je potřeba hlavně snížit příjem potravy a udržovat se v pohybu. Dámy si vždy stěžují, že po padesátce začínají tloustnout, že to jsou hormony, ale já si myslím, že se spíš jen zpomalí život, používáme víc přístrojů, jezdíme víc autem. Čím je člověk starší, tím víc inklinuje k lenosti.

Cvičíte?

Cvičit chodím jednou týdně, myslím ale, že tím se tolik kil neshodí. Chodím k šikovné paní cvičitelce, která umí i báječně masírovat. Když jí řeknu, že mě začínají bolet paty, hned poradí, co mám cvičit. Celou hodinu rozhýbáváme organismus, podivně se překrucujeme, natahujeme ruce, vždy musíme chvíli vydržet, což je docela práce, držet v napětí ruku, prostě nám natáhne celé tělo.

Dělá vám problém méně jíst?

Dělá. Jím totiž hrozně ráda. Například v létě se chovám zcela nezřízeně se zmrzlinou. V poledne si dám pořádnou misku zmrzliny a víc už raději neobědvám. Snažím se jíst hodně zeleniny a ovoce. To víte, raději bych si dala vajíčka na špeku, ale důležitá je disciplína.

Je dobré, že máte pohyb na jevišti…

Výdej energie na pódiu je překvapivě dost velký. Jednou za čas shodím jedno až dvě kila, a to přesto, že mě manžel přiveze na představení a na jevišti zrovna netančím a nestepuju.

Nabízíte hned několik koncertních programů, o jaký je největší zájem?

Jak celkově ožívá společenský život a probouzí se i vesnice, tak se mnohde začaly konat různé jarmarky a veselice. V létě nejvíc jezdíme právě po takových akcích, hrajeme tedy pro smíšené publikum, od dětí po babičky. Mám to ráda. Děti jdou na jeviště, uděláme soutěž, je legrace, rodiče mají radost, jak mají šikovné děti, a já zazpívám ty nejznámější písničky. V zimě zase nejvíc objíždíme kulturní domy.

Říká se, že zabavit děti není jednoduché. Jakou máte zkušenost?

To je klišé. Plno lidí dělá jen pro děti, skvěle to umějí a mají jim vždy co nabídnout. Děti si musí hlavně zatleskat, stát, nesmějí pořád sedět, má to svůj systém. Některé party a divadélka, co potkávám, to dělají perfektně. Děti se dají zabavit celkem snadno.

A dospělí?

Tam záleží, jak se sejdou. Když přijdou do kulturního domu jen na mě, je to snadné. Mají mě rádi už předem. Když je to někde na náměstí, kde jsem součástí většího celku, je to těžší. Tam je musí člověk přesvědčit, že je s ním aspoň sranda, kdyby se jim náhodou ty písničky nelíbily. Ale jde to. Jen se bojím, když hrajeme třeba pro lékaře. Říkám si, že budou určitě nároční. Ale pak zazpívám tu nejpitomější píseň z mého repertoáru a oni se radují jako děti.

Plno textů si píšete sama. Některé jsou moc pěkné…

Píšu myslím lepší texty než kdysi, člověk se vyvíjí. Moje poslední sólové cédéčko Souhvězdí střelce je víceméně autorské, jsou tam pěkné texty, za které se vůbec nestydím. Z toho alba toho ale hrajeme málo, nehrají to totiž rádia, lidi to neznají, takže musíme pořád hrát i starší věci. Za píseň „Hádej, mámo, kdo to byl“, kterou jsem nepsala já, se vždy předem omluvím, je to hodně infantilní, ale vždy udělá radost. Je to zvláštní moment.

Ačkoli jste rodilá Pražačka, vaše texty jsou mnohdy inspirované vesnicí. Znějí hodně autenticky…

To je vzpomínka na dětství. Jsem vlastně hrozně sentimentální! Nevypadám tak, ale v zásadě jsem šílenej poeta. Pozná se to ale jen v těch textech, tam si můžu vložit jemnější stránku své osoby. Mám to ráda. Poezii sice nečtu, kdykoli se ale k nějaké básničce dostanu, jsem nadšená. Tak to mám i s vážnou hudbou. V obojím mám obrovský deficit, když o to ale zakopnu, říkám si, proč se tomu nevěnuju víc.

Co pracovního chystáte?

Snažím se hlavně být funkční a fit. Abych nešla na jeviště s pocitem nějakého handicapu. Výhodou je, že mám stále stejný hlas, dokonce ve stejné poloze, všechno zazpívám jako kdysi. Je ale potřeba mít i energii, což zatím mám.

Říkala jste, že píšete ráda nejen písňové texty. Přispíváte někam pravidelně?

V jednom časopise mám pravidelnou dotazovnu, lidé se ptají na vše možné, svěřují se s osobními problémy a já jsem se zavázala, že na všechno odpovím. Je to vždy na dvě tři věty, v žertovnější poloze. Lidi ke mně mají důvěru, myslí si, že jsem snad psycholog a posílají mi i těžké otázky. Je to zvláštní, začalo mě to bavit. 

S dcerou jste nedávno natočily album Usínačky, jaké to bylo?

Jsme dvě dospělé ženské, rozumíme si. Dcera vybrala na album hezké písničky, vnučka už je zná nazpaměť.

Zpívaly jste jí je?

Ne, naučila se je, jak jsme je stále přehrávaly. Vnučce před spaním nezpívám, ale vyprávím. Vždycky se jí zeptám, jakou by chtěla kombinaci – a pak většinou vymýšlím něco s prasátky. Má totiž ráda pohádku o prasátkách, která přicházejí o domečky. Chybí jí tam princezna a takové atributy, jednou to tedy zkombinujeme s Rusalkou, jednou s Maruškou, potom s Princeznou se zlatou hvězdou. Šíleně kombinuju, vždy tam zapracuju, že prasátka se s princeznou hrozně kamarádila a pak byla i na svatbě. Když jsem vtipná, začne se smát, a já přitom potřebuju, aby spala.

Je jí pět let, takže brzy půjde do školy…

Ano, příští rok. Tam se to láme, zatím je jenom naše. A když mi ji přivedou, tak jenom moje. Mám ji nejradši sama, protože když přijde s maminkou, z rozkošného milého dítěte se stane ukňouraná osůbka.

Čím jí děláte radost?

Je třeba šťastná, že má u nás domeček, po kterém se plazí kytičky. Kostru jsme koupili v obchodě, truhlářka dodělala okýnka a já ho celý pomalovala. Když nemám co dělat, tak totiž ráda maluju. Ale nic moc, opravdovému umění je to hodně vzdálené. 

Autor: Andrea Cerqueirová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS