Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Stanislav Hložek: Pravidelné stravování pro mě neexistuje

1. 2. 2017

Rozhlasový pořad, který moderuje Stanislav Hložek, se jmenuje Písničky pro duši. Název přitom pasuje i na jeho songy. Při vystoupeních si navíc vždy vystřihne aspoň jednu lidovku, protože chce, aby ji uměly i dnešní děti.

Jaké máte zkušenosti s rádii?

To je na dlouhé povídání. Jsou rádia, která některé zpěváky nehrají vůbec, jako bychom byli prašiví. Hlavně nás vůbec nehraje veřejnoprávní rádio – ani Hanku Zagorovou, ani Karla Gotta. Slyšel jsem, že je to proto, že jsme už byli hodně slavní za minulého režimu a je potřeba, aby teď byl slavný někdo jiný. Naštěstí jsou ale i rádia, která nás hrají.

Aspoň že tak…

Jsem také rád, že jsem dostal šanci moderovat pořad Českého rozhlasu Brno Písničky pro duši. Mám přikázáno hrát jen české písničky, což rád plním – takové, které se v jiných rádiích nehrají. Byť je problém získat něco originálního, protože soukromý archiv tak obrovský nemám, baví mě to. Vysílám každou sobotu od 11 do 12 hodin dopoledne.

Přidáváte i nějaké historky?

Ano, když si vzpomenu na příběh se zpěvákem či zpěvačkou, okořením to vzpomínkou. A mám tam takovou rubriku – Muzikanti, co děláte, kde oslovuji své kolegy a krátce si s nimi povídám, abych lidem prozradil, co dělají. Už jsem tam měl spoustu lidí.

Před pár měsíci jste byl jedním z hostů na koncertě Hany Zagorové, který uspořádala v pražské Lucerně ke svým sedmdesátinám. Lidé tleskali, zpívali, tančili. Jaký to byl pocit?

Každé setkání s Hankou je bezvadné, mám ji moc rád, je to člověk mému naturelu blízký, prožili jsme spolu krásných pár let. Hanka je členem rodiny, byla mi za svědka na svatbě, Štefan svědčil mojí ženě. Oba jsme narozeni v září, jsme Panny, takže k sobě máme hodně blízko. Navíc, když se setkáme na pódiu, je to velký zážitek. Písničky, které jsme spolu nazpívali, jsou krásné a lidi je znají. Měl jsem možnost s ní nedávno dělat koncert sám, v Praze v Kalichu, zpíval jsem první půlku, Hanka druhou, bylo to úžasné. Zaskakoval jsem za Petra Rezka, který přišel o hlas.

Zpátky k Lucerně. Jak na vás působilo to, že malí i velcí posluchači znali všechny písničky nazpaměť. To musí být pro zpěváka největší poklona…

Bylo to úžasné, co víc si zpěvák může přát, než když s ním celý sál zpívá. I děti, které ještě nebyly na světě, když jsme to nazpívali. Holky z naší školky zpívám pořád. Přijedu někam, mají to tam choreograficky nazkoušené a zeptají se mě, jestli to se mnou mohou vyzkoušet. Pokud to není klasický koncert, přistoupím na to. Děti na pódiu mám rád, rád s nimi blbnu. Když jsem uváděl televizní Vegu, pochopil jsem, že mám k dětem blízko.

Děláte koncerty přímo pro děti?

Jeden čas jsem s pořadem pro děti jezdil, nyní už skoro ne. Repertoár dětských písniček ale mám, když zpívám na slavnostech, kde je celá rodina, udělám blok písniček pro děti, vezmu je na pódium, zpívám s nimi, blbnu s nimi. Říkám tomu Dětská vložka Standy Hložka. Je zvláštní, že když si je vytáhnete na pódium, nechtějí jít dolů, kolikrát tam byly do konce vystoupení.

V Lucerně jste stál po boku Hany Zagorové s Petrem Kotvaldem. Máte ještě společné koncerty?

S Petrem zpíváme málo, ale občas ano. Jinak mám několik kapel, s kterými jezdím, samozřejmě záleží na charakteru akce, někdo nemá peníze na zaplacení, tak jedu sám. Lepší je to ale samozřejmě s kapelou – je to živější a nejsem na pódiu sám.

S jakými kapelami jezdíte?

Na Moravě jsem postavil výbornou kapelu z učitelů hudby, v Praze spolupracuju s Fredy Bittner Bandem nebo s kapelou Charlieho Blažka. Prolíná se to, každá kapela hraje mé písničky jinak, forma je daná, ale říkám jim, ať to dají, jak to cítí, aby nebyli svázáni rytmem. Tak jsme nějaké písničky dali třeba ve stylu reggae. Ať hraju s tou nebo tou kapelou, je to paráda, lidem se to líbí.

V jakých písničkách se cítíte nejlíp?

Udělal jsem cédéčko českých a moravských lidových písniček, jmenuje se Ej lásko, lásko. Už nikde není, buď udělám reedici, nebo nové. Ty písničky mám rád, docela mi sedí, lidé říkají, že se jim to líbí. Jsem Moravák, vyrostl jsem na národních a lidových písničkách, máma nám je pořád zpívala, vedla nás k tomu, abychom je uměli.

Propagujete tedy lidovky?

Na vystoupeních mám potřebu vždy aspoň jednu lidovku dát, aby se ji naučily i děti. Myslím si, že je naším posláním zpívat jednak pro děti, jednak pro seniory. Proto občas s pražským magistrátem, který mě před pár lety oslovil, jezdím po domovech seniorů a po sociálních ústavech. Při takovém vystoupení samozřejmě nejde o peníze. Mám maminku, které je 93 let, a vím, že každá písnička, každé úsměvné slovo, seniory či nemocné lidi potěší.

Vy tedy vlastně žijete mezi Prahou a Moravou…

Maminka žije na Moravě, i proto jsem vzal tu práci v rádiu, abych tam musel jezdit pravidelně. I když mám dvě zlaté starší sestry, které se o mámu starají, musíme se prostřídat.

Jak jste si zvykl v Praze? Považujete ji za domov?

Jak se říká v jedné pohádce – jsem všude zdejší. V Praze bydlíme, ale většinou jsem na chalupě za Prahou, u Kolína, maminku mám na Moravě, takže mám tři postele.

Máte jako Moravák rád víno?

Mám. Měl jsem období, kdy jsem si řekl, že začnu žít trochu zdravěji. Když jsem měl kulatiny, všichni totiž chtěli slavit, byl to dlouhý flám. Řekl jsem si, že bych se měl nad sebou zamyslet a začít žít trochu střídmě. Šel jsem na kontrolu a paní doktorka řekla: „Stando, zkuste vydržet měsíc.“ Řekl jsem si, že tedy měsíc vydržím a víno, pivo ani slivovici pít nebudu. Cítil jsem se dobře, tak jsem to vydržel i druhý měsíc. A tak jsem si řekl, že to zvládnu i sto dnů. Nakonec jsem vydržel 126 dnů.

Abstinent z vás ale není, že… 

To ne, ale zjistil jsem, že nejsem alkoholik. Šel jsem na kontrolu. Paní doktorka se mě ptala: „Stando, není vám něco?“ Odpověděl jsem, že se necítím dobře, mám chuť na víno. „Můžu pít víno?“ zeptal jsem se. „Jasně, jezte a pijte, na co máte chuť,“ odpověděla doktorka. Takže – odboural jsem pivo, občas si dám dobrou moravskou slivovičku a piju dobré bílé víno. K mému naturelu patří, cítím se tak dobře. Nevypiju ho tolik, protože mohu pít až večer, pořád jsem na cestách, pořád řídím. Někdy jsem dokonce tak utahaný, že si naliju dvojku a nemám sílu ji ani dopít. Jsem tak urvaný, že hned usnu.

Jíte zdravě?

Víte, co je nejhorší? Životní styl. Jsou čtyři hodiny a člověk zjistí, že naposledy snídal. Anebo večer, když přijedu, mám šílený hlad. Když jdu někam zpívat, nemůžu se předtím najíst, můžu jen něco zobnout, jinak se mi špatně zpívá. Mám zkrátka za ty roky naučené, že před zpíváním nejím. To se nevyplatí na recepcích, když si po zpívání řeknu, že bych si šel něco dát, přijdu a zjistím, že už tam nic není. Přijdu o půlnoci domů, mám hlad jako hrom a vyjím celou ledničku. Pravidelné stravování neexistuje, aspoň já to neumím.

Co vám chutná?

Když mám hlad, sním všechno. Mám rád polívky, pak klasicky bramborový salát a řízek. Nejsem vybíravý, sním, co mi dají. Mám rád klasiku: svíčkovou, rajskou nebo koprovku.

Poznal jste plno zahraničních kuchyní. Která vás zaujala?

Nejlepší „čína“, kterou jsem jedl, byla v Austrálii – v Sydney. V Kambodži jsme zase měli čerstvé lososy, umí je tam připravovat na různé způsoby, je to výborné.

Máte hodně práce, pořád jste na cestách. Udržuje vás to fit, nebo i sportujete?

Je fakt, že jsem neustále v pohybu. Pokud mi to vyjde, chodím hrát tenis. Máme partu: Petr Janda, Felix Slováček, Milan Pitkin, Kuba Smolík a já. Střídáme se, kdo má zrovna čas, tak si jednou týdně zajde zahrát tenis na dvě hodinky. Zrovna nedávno jsem se nachladil, když jsem hrál tenisový turnaj Luďka Soboty, druhý den jsme zase – někde za Českými Budějovicemi – hráli fotbal s Amforou. Pršelo, padal ledový déšť, nebylo to na střídání a musel jsem to odehrát celé. Chytla mě záda. Měsíc jsem byl vyřízený, nebyl jsem schopný dalšího sportu. Ale jinak, pokud to jde, jezdím rád na kole. Zkrátka se stále nějak pohybuju. A i na těch vystoupeních nevydržím jen stát. Nejde mi to.

Jak koncertujete? Pořádáte turné?

Dnes to není jako dřív, že se jezdila turné po republice, je jiná doba a každé vystoupení je trochu jiné. Muzikantský život mám ale naštěstí celkem pestrý. Jednou zpívám v Českém Těšíně, jindy na plese pro seniory, potom na večírku pro nějakou firmu, pak mám pořad v rádiu. Nestěžuju si.

Chtějí lidé vůbec na koncertech nové písničky, nebo stále žádají ty staré?

To je začarovaný kruh. Zpěváci mají tendenci točit nové a nové písničky, dá to moc práce, stojí to peníze a moc energie. Pak vám z cédéčka zahrajou nanejvýš jednu, nebo dokonce žádnou. Na koncertech lidi chtějí staré písničky, tam může zpěvák nasadit tak jednu dvě nové, to lidi snesou, ale jakmile jsou tři, už to nejde a lidi to nudí. 

Autor: Andrea Cerqueirová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS