Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Veganem na vlastní žaludek?

5. 5. 2014

Tento článek není o tom, jak jsem se stala vegankou. Možná je trochu o veganství. Ale určitě je o tom, jak jsem se snažila napsat tento článek.

Jsem holka z Moravy. Miluju mléčnou pěnu na cappuccinu, chleba s máslem a tatarák. V práci se každý druhý víkend zapojuji k „burger day“, kdy si objednávám ty přesmažené kusy něčeho s něčím a k tomu hranolky s tatarkou. A v tomhle kolektivním kontextu mi to vlastně docela chutná. K sepsání tohoto textu mě přivedla kamarádka Bára, která sama na sobě veganství vyzkoušela a zůstala u něj. Jednoduše se chtěla zbavit všeho těžkého, s čím si její tělo nedovede poradit, a ona se proto necítí dobře. Takový restart nemůže přece nikomu ublížit, myslela jsem si. Stejně už chci dlouho začít znovu. Čistě, tělem i duší. A nabídla jsem šéfovi, že si to tedy taky zkusím.

Bez ohledu na výše uvedené, bez masa můžu docela klidně existovat. Sama mám za sebou dvouleté striktně vegetariánské období. Bylo to v osmnácti, byla jsem dospělá a mohla jsem si dělat, co chci. A tak jsem se ládovala smaženým sýrem, protože nabídka vegetariánského stravování byla v té době v třicetitisícovém příhraničním městě dost omezená a mé znalosti, jak chybějící maso v jídelníčku nahrazovat, poměrně nulové. Když jsem pak navíc jednoho nedělního rána po bujarém večírku spořádala čtyři řízky, bylo po vegetariánství. Ale to je jiný příběh.

Z autoškoly na závody

S veganstvím to bude ještě složitější. Čeká mě spousta nákupů a času u sporáku, kdy si budu chystat veganské svačiny na celý den v práci. Spousta improvizací, pokud půjdu s přáteli do restaurace, nebo dokonce s kamarádkou do cukrárny. Spousta přemlouvání sebe samé, že si tu čokoládu vlastně nechci dát. I když jsem na sepsání textu neměla moc času, věděla jsem, že to bude běh na delší trať. Jak moudře podotkl kamarád Jarda, kterému jsem se svěřila se svým plánem: „Nemůžeš si udělat autoškolu a pak hned jet závody.“ A měl pravdu, byl by to opravdu velký šok.

Předtím než jsem se rozhodla stát se alespoň na chvíli veganem, vynechala jsem maso. A bylo mi dobře. Vegetarián už dnes naštěstí není někdo, na koho se společnost dívá skrz prsty. A nabídka alternativního stravování je opravdu nepřeberná. Kromě specializovaných prodejen s bio výrobky se vegetarián, pokud se mu nechce vařit, pohodlně nají v téměř kterékoliv restauraci nebo bistru. Tofu se zeleninou v čínské, luštěniny s rýží v indické. Specializovaný koutek s vegetariánskými výrobky mají dokonce i v jedné pizzerii, kterou mám kousek od bytu. Nehledě na to, že člověk nemusí nikomu nic dlouze vysvětlovat. Nejí maso a hotovo.

Vánoce bez kapra?

To, že bych o svém novém jídelníčku měla víc přemýšlet, jsem poznala docela brzy. Začala mi být zima a jedla jsem tuny čokolády. Zkusila jsem tedy přidat více zelených potravin, jako jsou řasa chlorela a zelený ječmen. Doplňky zafungovaly a já jsem odjela na Vánoce domů na Moravu. Veganství jsem ale musela brzy zavrhnout. Omlouvat se rodičům a babičce, že (zase) nejím maso? Zrovna teď, když se stoly prohýbají a ty úžasné ženy strávily tolik času přípravami? Snědla jsem všechno – kapra, chlebíčky, řízky. Však to ještě stihnu napravit.

Do Prahy jsem se vracela o dvě kila těžší. Horší to ale bylo s myšlením. Cítila jsem se, jako by mě veškeré zkonzumované maso zpomalilo. Návrat ke zdravějšímu jídelníčku jsem oslavila vegetariánským sushi a pomalu začala vyřazovat i mléčné výrobky. Zlom přišel s posledním dnem roku. Najednou jako by vůbec neuplynulo 10 let od mého prvního vegetariánského pokusu. Po prohýřené noci stojím u ledničky, ve které je jediná krabička domácího vepřového v sádle, kterou jsem dostala od kolegy na vánočním večírku. A já s děsivou jistotou vím, že mi kousek té dobroty na Nový rok zachrání život.

Možná časem…

Je třetího ledna a já jsem se zatím vegankou nestala. I když je to pro mě stále velká výzva. I když mám hned za rohem veganskou restauraci a v dosahu spoustu obchodů, které mě nenechají padnout hlady. I když je internet plný úžasných materiálů, receptů a sdílených zkušeností lidí, kteří se rozhodli udělat ve svém životě něco jinak.

Napsání tohoto textu pro mě ale bylo jedním velkým návratem k sobě samé. Během těch tří týdnů, kdy jsem z jídelníčku vyřadila maso, jsem zhlédla spoustu dokumentů, které brutálně pravdivým způsobem popisují, jakou cestu musí ujít zvíře, než se dostane na náš stůl. Navštívila jsem desítky webových stránek věnujících se veganství i vegetariánství. Kromě už zmíněných zkušeností lidí, kteří se tímto způsobem stravují, jsem tady našla i recepty na přípravu veganských jídel, seznamy prodejen se zdravou výživou, zajímavé články a diskuse lidí, kteří vědí, proč to dělají.

Stát se veganem totiž neznamená jen nejíst maso a místo úžasného cappuccina si dát stejně úžasnou filtrovanou kávu. Je to vyjádření vlastního názoru a volba jít cestou, která možná vyžaduje hodně vysvětlování. Jde o bourání konvencí, odvahu porazit vlastní pohodlnost a o to přestat se vymlouvat na vnější okolnosti. Sama sebe jsem asi přesvědčila až teď. 

Autor: Michaela Michalcová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS