Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225
  • Homepage
  • Styl
  • Vlastina Svátková: Přijmout vlastní nedostatky je osvobozující

Vlastina Svátková: Přijmout vlastní nedostatky je osvobozující

1. 8. 2017

S tlakem na dokonalý vzhled má Vlastina Svátková zkušenosti jako herečka i modelka. Nyní tato už trojnásobná maminka chystá projekt s Centrem Anabell, které se specializuje na poruchy příjmu potravy. „Je osvobozující, když přijmete sami sebe,“ říká.

Překonala jste bulimii a nyní spolupracujete s Centrem Anabell, které se na oblast poruch příjmu potravy specializuje. V čem je důležitá osvěta?

Osvěta je důležitá u každého vážnějšího problému. Centrem Anabell jsem byla oslovena, což jsem si tajně přála. Jedná se o záležitost, které rozumím, protože jsem si jí sama prošla, a tak jsem schopna poradit ženám, které prožívají to samé. Ptají se na řešení, hledají cestu ven. Porucha příjmu potravy je závažný problém, osvěty je ale málo. Spíš se propaguje kult těla. Herečky, celebrity a další osobnosti jsou idealizované, fotografie v časopisech se hodně retušují, upravují, zkresluje se tak představa, jak ve skutečnosti vypadají.

I proto jste se stala tváří Anabell?

Ano, sama jsem herečka, takže mohu pravdivě a upřímně říct, jak to funguje. V časopisech to často nejsme my, protože jsme hodně a hodně upravené, změněné, což mladým ženám může ublížit. Fotíme se na sociální sítě, ale používáme filtry, které fotku dělají dokonalejší, než ve skutečností je. Ukazujeme se jako dokonalé maminky po porodu, okamžitě po něm chceme být na své původní váze, což v mnoha ženách vyvolává stres, že jim to třeba nejde, nejsou hned ve formě nebo mají i nějaká kila navíc.

Ve Třinácté komnatě jste o bulimii mluvila. Je nejdůležitější uvědomit si, že je to problém, a veřejně o něm začít hovořit?

Hlavní je vůle chtít to změnit. Těžko se žena dostane z nějakého problému, a tohle je především psychický problém. Pokud má čtyřicet kilo, padají jí kalhoty, ale jí se to líbí. Když se podívá do zrcadla a je spokojená, nikdo ji nepřinutí, aby přibrala. Žena musí sama začít vnímat, že jí to obtěžuje, je unavená, vynechává jí menstruace nebo má jiné problémy. Teprve pak začne něco řešit. A někdy bohužel taky ne.

Což může být pozdě…

Právě proto se snažíme dělat osvětu. Žena to má totiž v hlavě, rozhoduje se přes vnitřní hlasy, bojí se, že se jí kvůli postavě někdo bude posmívat, má pocit, že je tlustá a neumí ten pocit přemoci. Nejtěžší je přijmout sama sebe, smířit se s tím, jak vypadám, jaká jsem, a že je to tak v pořádku. Nejtěžší je být normální a mít se ráda. To potřebujeme každá. Přijmout se a mít vedle sebe láskyplnou oporu našich nejbližších.

Lze nějak „donutit“ společnost, aby to, jestli má někdo kilo navíc, neřešila?

To těžko, je to jako válka a mír. Těžko lze docílit toho, abychom nevedli války a měli se všichni rádi. I když by to bylo krásné. Všichni musíme začít sami od sebe.

Aspoň to eliminovat…

Když pomohu jedné, dvěma nebo třem ženám, budu to považovat za úspěch. Když mi některá napíše, že to dokázala, budu mít obrovskou radost. Jde o to, aby jednotlivci, kterým se něco takového stalo a dostali se z toho, pomáhali dalším lidem. Je to na jednotlivcích. Ale změnit celou společnost, to se nám tak rychle nepovede.

Na co se chcete při osvětě zaměřit?

Zejména chci bojovat proti tlaku médií, proti tomu, jak se pořád snažíme být dokonalí a ono to vždycky nejde. Chci, aby si ženy uvědomily, že je v pořádku přibrat třeba tehdy, když máme starosti nebo když čekáme miminko. Že když porodíme, tak nejsme druhý den na své váze. Že je v pořádku mít celulitidu, kterou máme skoro všechny. Je třeba ukázat veřejně, že tohle jsem já, včetně toho, co společnost vnímá jako chyby a nedostatky, ale je to mou součástí. Když začne jednotlivec, přidají se další ženy, které si uvědomí, že tohle všechno je v pořádku. Že je v pořádku stárnout s úctou a respektem, je v pořádku mít vrásky a přesto se mít ráda.

A z nedostatku mohou udělat přednost…

Ano, ale neříkám, že máme prosazovat obezitu, přecpávat se nebo jíst nezdravě. Samozřejmě, že se o sebe máme starat, jíst zdravě, cvičit. Třeba já běhám. Ne proto, abych zhubla, ale abych si vyčistila hlavu a cítila se dobře. Pomáhá mi to.

Důležité je tedy pomoci jak ženám, které problémem trpí, tak těm, které by k němu kvůli různým tlakům mohly mít nakročeno…

Bulimie je zákeřná, není vidět. Žena trpící tímto problémem na první pohled nevypadá, že by nějak strádala. Je těžké určit hranici, kdy už je problém vážný. Varovnými symptomy může být, že neustále myslím na jídlo, počítám kalorie – každý den tak dvě tři hodiny, pořád se vážím, zkrátka takové to obsedantně kompulzivní jednání, kdy žena nemá jiné myšlenky, než jak vypadá, kolik váží a co snědla. Neumožní jí to svobodně žít, užívat si, jít do cukrárny, dát si kousek dortu, aniž by měla výčitky svědomí. Řešení není hladovět nebo sníst pět dortů a jít se vyzvracet.

Píšou vám ženy své příběhy?

Píšou! Překvapilo mě, že jich je tolik a hlavně jsou si všechny dost podobné. Všechny potřebujeme cítit lásku, umíme ji rozdávat všem okolo, ale už si ji neumíme dát samy sobě. V tom je přitom začátek cesty k vyléčení.

Nyní se snažíte nějaký stravovací režim dodržovat?

Ne, všechno jsem to pustila. Je pravda, že jím zdravě, nejsem ale vegan ani vegetarián, nepočítám vůbec kalorie, to by mě zabilo. Nemám ráda diety, třeba si řeknu, že si dám dva dny očistu, ale nikdy to nedodržím. Cítím, že mě to oslabuje, že nemám energii fungovat. To bych se musela někam zavřít, neřešit práci a rodinu. Tím, že jsem si bulimií prošla, patřím do rizikové skupiny, diety bych proto ani držet neměla.

Co vám nejvíc pomohlo?

Naučila jsem se poslouchat své tělo. Když vydá signál, že má na něco chuť, poslechnu ho. Když mám chuť na sladké, dám si, ale nepřejídám se. Dřív jsem se pořád přejídala, zaplňovala se. Bylo to z nedostatku lásky, chtěla jsem zacpat jídlem tu prázdnotu uvnitř. To už nedělám, nestane se, že bych se přejedla. Vím, kdy mám dost. Duše se spojila s tělem, vznikla jednota, celistvost. 

Říkala jste, že bulimie je hlavně psychického rázu, jak je ale těžké zvládnout návrat k normálnímu stravování fyzicky?

Asi je to individuální a záleží i na tom, z jakého extrému se kdo vrací. U mě to bylo tak, že jsem přestala mít výčitky svědomí, když si dám k obědu hlavní jídlo i dezert. Když jsem měla chuť, dala jsem si a nešla hned běhat. A nepřibírám, tělo neukládá tuky, je v symbióze, funguje to. Člověk je spokojený sám se sebou, když nemá nereálné cíle. Není prostě normální mít čtyřicet kilo při výšce 173 centimetrů. A kdo řekl, že je to krásné? Možná módní průmysl.

I tam už se to trochu mění…

Ano, některé firmy se snaží dávat prostor plnoštíhlým modelkám. Značky do svých kampaní začínají dosazovat normální ženy, matky, i ženy vyššího věku, které vypadají přirozeně.

S Centrem Anabell připravujete projekt, v jehož rámci plánujete oslovit herečky a zpěvačky a zjišťovat, jak se jim žije s všudypřítomným tlakem na dokonalou tvář i postavu. Můžete k tomu něco říci? 

Projekt jsem vymyslela a oslovila několik známých zajímavých osobností. Jsou to krásné ženy, zejména uvnitř, což je pro mě nejdůležitější. Vybírala jsem takové, které mají hloubku, mají co říct a nekladou důraz jen na povrchní dokonalost. Nafotíme je, uděláme rozhovory, videa, fotky budou bez retuše, bez úprav, prostě takové, jaké ty ženy jsou. Ukážeme, že dokonalost je iluze. Mladé ženy i holčičky, protože poruchy příjmu potravy se týkají stále mladších dívek, uvidí, že jejich idoly jsou stejné jako ony.

Chystáte vydat kalendář nebo uspořádat výstavu?

Vše zatím vzniká, tak bych nerada něco prozradila dopředu. Každopádně věřím, že to bude krásný projekt a dostane se přesně k těm, ke kterým má.

Co vlastně ráda jíte? Máte ráda českou kuchyni?

Tu jsem nikdy moc ráda neměla. Nechci, aby mi po jídle bylo těžko, abych tři hodiny funěla a trávila. Už dokážu odhadnout, jak mi po konkrétním jídle bude, a vybírám si lehčí stravu.

Jakou kuchyni tedy máte ráda?

Jsem ze Slovenska, takže občas, když přijedu k našim, si dám brynzové halušky. Mám ráda asijskou kuchyni, indickou, italskou a ideálně mix všeho možného. Intuitivně jsem si teď během těhotenství nevybírala kuře nebo sushi. Chuť jsem neměla ani na zeleninové saláty nebo maso. Zato jím ráda ovoce a aktuálně mi hodně chutná sladké.

A co vaše herecká práce? Nedávno jste třeba natáčela čínský seriál…

Premiéru měl v lednu v nejsledovanější čínské státní televizi. Teď si ale chci hlavně užívat mateřství. Vždycky jsem při rodičovské zvládala i trošku pracovat, ale samozřejmě budu hlavně s miminkem. Při mé práci to jde skloubit, pokud na sebe nenavalím velké projekty, ale vyberu si jen to, co budu chtít. Ale neplánuju, uvidím, co přijde.

Autor: Andrea Cerqueirová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS