Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Barbora Bartecká: Omezení jsou jen v naší hlavě

1. 7. 2016

Na jejích kurzech si všichni navzájem pomáhají rozšiřovat obzory a otevírat Pandořiny skříňky. Tanec zde není jen fyzické vypětí, ale především spolupráce těla a duše, hra s emocemi. Barbora Bartecká boří zdi a mění lidem životy.

Jak vlastně vznikl projekt Dotkni se hudby? Vystudovala jste přece ryze technický obor – stavařinu!

Od dětství jsem ráda tančila, zpívala a hrála na klavír, měli jsme to v rodině. Chodila jsem na základní školu s hudebním zaměřením a předpokládalo se, že půjdu na konzervatoř. Nakonec ale padla volba na to, co by mě tak nějak víc uživilo. Dala jsem na radu rodičů a odešla studovat stavařinu. Po celou dobu jsem ale zůstávala umění poblíž a časem mě cesta zavedla do Olomouce ke studiu uměleckých terapií, kde dnes sama občas učím. Tam jsem si také uvědomila, jak blízký je mi tanec a pohyb. Začala jsem se mu věnovat víc a otevřela jsem taneční dílnu. Jako dárek k narozeninám jsem dostala doménu Dotkni se hudby a dnes, po více než třech letech, aktivně fungují taneční skupiny ve Frýdku-Místku, Rožnově pod Radhoštěm a v Brně, začátečníci i pokročilí. Čas, který spolu trávíme, věnujeme pohybu, sobě navzájem a překonávání svých hranic a možností.

Co všechno se na lekcích odehrává?

To mě samotnou někdy překvapí. Přijít může kdokoliv. Nedělám mezi lidmi rozdíly, nezajímá mě věk, zdravotní stav ani žádné omezení. Ve skupinách jsou muži, slečny, ale i ženy přes padesát let, každý se naučí pracovat se svým tělem na maximum. Věřím, že někdy je to pro ně fyzicky náročné, ale to je právě ono – zbořit zeď předsudků a posunout vlastní hranici. Všechno je možné. Vědomý pohyb je přítomná záležitost, není žádoucí se dostat do transu. Člověk by měl vědět, co právě dělá. Pracujeme s různými technikami a tématy, tančíme na libovolnou hudbu nebo v tichu. Přecházíme i k práci v páru, ve skupině a poznávání druhého člověka v pohybu. Vždy je to citlivá záležitost. Spousta lidí se bojí odhalit. Postavit se přede všechny a zatančit. Otevřít se. Říká se o mě, že jsem tvrdá. Když přijdou slzy na druhé straně, je to v pořádku, má to svůj důvod, je to očistný proces. Řešíme niterné problémy a bloky, které se díky tanci otevírají. Vždycky říkám, že neexistuje žádné omezení, leda v naší hlavě. A když něco nejde, je třeba hledat způsob, jak by to mohlo jít jinak.

Jsou jasně viditelné posuny tanečníků, ať už v tanci nebo osobním životě?

To bezesporu. Tanec sdružuje lidi a vždy je někam posouvá. Je pro mě velmi důležité znát všechny své žáky osobně. Tak je můžu víc nasměrovat k uvědomění si vlastních pohybových vzorců a poradit jim. Terapeutické účinky jsou opravdu viditelné, vše lze snadno rozkrývat a spojit se životem. Někomu vadí omezení prostoru, nedodrží zadání. Neumí se přizpůsobit dané situaci a potřebuje více prostoru. Bohužel to někdy nedává ani život a je třeba tvořit v tom, co máme k dispozici. Lidé se brání spoustě věcí a vždy je k tomu nějaký důvod, který se dá rozebrat. Je třeba se ptát, kde je problém. Také jde o kontakt s druhým člověkem, důvěru, pohled do očí, dotek či oporu. Každý si může uvědomit, jak na tom vlastně je. Ve srovnání s jinými tanečními kroužky to mám nastavené jinak. Nejde mi jen o techniku, ale především o terapeutický efekt. A ono to i na jevišti přitahuje pozornost diváků, když se člověk odhalí a kromě fantazie a kreativity ukáže své niterné emoce. Například máme za sebou vystoupení s názvem Když tančí introverti.

Dostávat zpětné vazby od tanečníků i diváků musí být naplňující…

Vždy je to oboustranné. Navzájem se od sebe učíme, obohacujeme se. Většinou to bývá tak, že kdo chce pomáhat lidem, sám potřebuje v něčem pomoct. Je potřeba osobní kontakt, neprovozujeme jen technicky tanec bez sdílení. Vždy nakonec vidím, co komu otevřelo obzory a jak se změnil jeho přístup k životu. Člověk už u mě pak neudělá krok zpět. Buď zůstane stát na místě, nebo vykročí kupředu. Taky vnímám, že jsme jakási komunita. Sdílíme různé myšlenky, dojmy a propojujeme se i na osobní úrovni. Podobné terapie se většinou zaměřují na děti, handicapované nebo seniory, já se rozhodla věnovat „normálním“ lidem. Těm se totiž nevěnuje téměř nikdo, přitom je to v podstatě největší skupina, která tvoří společnost a má spoustu vlastních problémů.

Jak to všechno stíháte skloubit dohromady s civilním zaměstnáním a soukromým životem?

Je toho hodně. Kromě civilního zaměstnání vedu kurzy a snažím se vytvořit jakési domovské zázemí, které by bylo mým centrem, kam by se lidé rádi vraceli. Mám v plánu pořádat společné pohybové večírky, vystoupení, taneční tábory i dlouhodobé kurzy a sebezkušenostní výcviky. Něco z toho už proběhlo, něco se pomalu realizuje. Nechávám tomu čas. Úvazky mám tedy naplno dva a do toho člověk ještě musí nějak žít. Říkám, že tanečníci jsou má rodina. Můj muž je mi oporou a všechno sdílí se mnou, díkybohu. Jinak by to mezi námi fungovat nemohlo, to už dnes vím jistě.

Takže asi nemáte čas mu doma moc vyvařovat, že? Jak jste na tom vlastně se stravou?

Téměř celý život jsem byla aktivní. Jedno období, zhruba tři roky, jsem ale vážila skoro 80 kilo. Zapracovala radikální změna životního stylu a stres. Jednoho krásného dne jsem se zdravě naštvala a vyřešila si jak jídelníček, tak pohyb. Také jsem přišla na to, že když vynechám lepek ze stravy, mizí mi atopický ekzém. Dopřávala jsem si vodu s citronem, intervalové tréninky a tanec, kudy jsem chodila. Společně s velkým odhodláním jsem dosáhla toho, jak vypadám dnes. Během jednoho roku jsem dokázala shodit 20 kilo a udržuju si váhu v normě. Tanec je opravdu dřina, patří k němu modřiny, spálená kůže i únava. Pracovat na sobě se ale dá v každém věku!

Autor: Taťána Kročková vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS