Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Jan Hnízdil: Porozumět signálům těla je důležité

9. 1. 2018

Co je opravdovou příčinou našich nemocí? Nad touto otázkou se zamýšlí známý celostní a rehabilitační lékař MUDr. Jan Hnízdil. „Všechny nemoci jsou psychosomatické, protože každý člověk je psychosomatický, každý má tělo i duši,“ říká.

Co je to psychosomatika?

Psychosomatika není žádný revoluční objev. Je to návrat ke zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů. Takový doktor znal rodinu, děti, jejich vztahy, povahy, způsoby chování. Když k němu přišel pacient, dokázal nemoc zasadit do souvislostí jeho života. Porozuměl mu a vnímal ho komplexně, psychosomaticky. V současné době má navíc k dispozici moderní diagnostiku a léky.

Jak poznám, že mám psychosomatický problém?

Poznáte to tak, že je vám špatně. Dělení nemocí na psychosomatické a jiné neuznávám. Všechny nemoci jsou psychosomatické, protože každý člověk je psychosomatický, každý má tělo i duši. Stres oslabuje imunitu, to vytváří podmínky pro vznik infekcí nebo nádorů. Ty pak zpětně ovlivňují psychiku. U každé nemoci je nutné posuzovat nejen objektivní nálezy, ale i stavy duše, životní souvislosti. O zdraví rozhoduje nejen rovnováha mezi tělem a duší, vztah k sobě, ale i vztahy k bližním a k životnímu prostředí.

Jaké psychosomatické problémy jsou v dnešní době nejčastější?

Za naprostou většinou nemocí je stres. Od ekzému přes úzkosti a deprese až po rakovinu.

Klíčovým slovem psychosomatické medicíny je somatizace. Znamená ztělesňování složité neřešené životní situace. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, neví si rady. To, co není schopen změnit ve svém životě vědomě, začne postupem času dělat tělo na nevědomé úrovni za něj. Začne za něj stonat. Typickým způsobem: bolestí hlavy – má toho plnou hlavu, vysokým tlakem – je pod tlakem, bolestí zad – naložil si víc, než unese, pálením žáhy – leze mu to krkem. To, co nedokáže vysvětlit nejmodernější medicína, skvěle vystihují stará lidová přísloví.

Jak psychosomatika funguje a jak nás dokáže léčit?

Kouzlo psychosomatiky je v její jednoduchosti. Vysvětlení nemocí je skutečně velmi jednoduché. To, co je složité, je změna chování a způsobu života pacienta. Žádné zázraky nedělám ani neslibuji. Jen pacientovi vysvětlím, jakou informaci mu tělo nemocí sděluje, kde dělá chybu, poradím, co má změnit, aby se uzdravil. Pak už je to na něm. Když ale zjistím, že by nemoc vlastními silami nezvládl, doporučím mu léky. Snažím se je ordinovat jen krátkodobě, aby mu pomohly odrazit se ode dna. Využít jejich účinku k životní změně, po které tělo volá.

Co je častou příčinou psychosomatického onemocnění?

Nemoc je nastavené zrcadlo. Říká nám: Takový jsi, takovým způsobem a v takových podmínkách žiješ. Zastav se, zamysli se nad sebou, tímto způsobem už dál žít nemůžeš. Není nic pravdivějšího než nemoc. Záleží jen na pacientovi, jestli má odvahu se do zrcadla podívat, nebo jestli začne pravdu potlačovat léky. Léčit se, až do úplného vyléčení. Tím ale nijak nezpochybňuji úžasné možnosti současné medicíny. Vyzkoušel jsem je sám na sobě. Když jsem si poranil meniskus kolene, pomohla mi artroskopie. Když jsem důsledkem pracovního stresu vyčerpal svoje síly a dostal zánět dutin, zachránila mě antibiotika. 

Může si za každou nemoc člověk sám?

Ano. Za většinu nemocí si může člověk sám. Nemoc je vlastně porucha chování. Člověk je nemocný, protože se nezdravě chová. Velkou roli v tom hraje síla myšlenky a autorita lékaře. Jestliže do ordinace přijde člověk s bolestí kyčle, bývá bez dlouhého vyptávání odeslán na rentgen. Tentýž objektivní nález pak může lékař interpretovat dvojím způsobem – psychotraumaticky, nebo psychoterapeuticky. Ten první vypadá asi takhle: Člověče, máte tam artrózu jako hrom. S tím už toho moc nenadělám, dám vám obstřik, předepíšu prášky, na čas vám to uleví, ale do dvou let to vidím na endoprotézu. Pacienta tímto sdělením zdeptá, demotivuje, odstartuje v jeho chování vědomé i nevědomé procesy směřující k tomu, že si do dvou let pro endoprotézu poslušně přijde. Nález na rentgenu, pokud není skutečně dramatický, ale můžete pacientovi sdělit i takhle: Artrózu tam sice máte, ale není to úplná katastrofa. Pokud se o kyčel začnete starat, jezdit na kole, plavat, rozcvičovat, zajedete si do lázní nebo k moři, shodíte pár kilo, může vám ještě spoustu let dobře sloužit. A třeba se endoprotéze úplně vyhnete. Tímto způsobem pacienta uklidníte, poradíte mu a mobilizujete ten neúčinnější lék, který existuje – samouzdravné schopnosti.

Může si tedy člověk nemoc sám vyléčit?

Jen do jisté míry a do jisté doby. Každá nemoc začíná funkčními obtížemi. Jestliže jsme třeba ve stresu, tělo na to reaguje přechodným zvýšením tlaku. Když stres poleví, tlak zase klesne. Pokud ale žijeme ve stresu delší dobu, tlak zůstane zvýšený a cévy a srdce na to reagují trvalými změnami. Ty mohou vést k infarktu nebo mozkové mrtvici. Organické změny už jsou nevratné, bez léků se pak člověk neobejde. Důležité proto je porozumět signálům těla včas, ve fázi poruchy funkce. Ta se ještě dá napravit.

Myslíte si, že má každá nemoc i nějaký svůj pozitivní důvod či přínos pro člověka? Záleží na tom, jak ji zpracuje. Knížku Příběhy obyčejného uzdravení jsem poskládal z příběhů pacientů, kteří to dokázali. Přišli za mnou s nemocí, brali léky a já jim vysvětlil, kde dělají v životě chybu. Oni ji odstranili, uzdravili se a léky už neberou. Krásným způsobem popsal svůj příběh mladý pacient s rakovinou krve. Zakončil ho slovy: Čeká mě ještě dlouhá cesta. Cítím ale, že už jdu konečně správným směrem. Věřím, že jednou budu mít možnost bez nadsázky prohlásit: Rakovina mi zachránila život.

Co je tedy hlavním posláním této knihy?

Přiblížit lidem, jak obyčejná a jednoduchá je medicína, které se věnuji. Příběhy jsou proložené rozhovory s neobyčejnými lidmi, kteří mi nějak vstoupili do života, nebo jsem do života vstoupil já jim. Mimo jiné se spisovatelem Michalem Vieweghem, psychiatrem Radkinem Honzákem, etnologem Mnislavem Zeleným Atapanou, filozofem Stanislavem Komárkem, životním poradcem Janem Konfrštem a dalšími. Příběhy i rozhovory mají pacienty inspirovat, dát jim návod a naději, že zvládnout se dá i těžká nemoc.

Ptáte se svých pacientů i na psychologické otázky? Co u nich zjišťujete?

Mám opačný problém než většina lékařů. Lidé jsou přesvědčení, že jsem zvědavý na všechny podrobnosti jejich osobního života, křivdy, závisti, trápení, že mi to musí všechno vypovědět. Na to nemám kapacity, nemohu připustit, aby mě pacient zahltil. Když se chystá rozpovídat, okamžitě ho zastavím a řeknu mu: Abych se zorientoval ve vašem stonání, domluvíme se. Položím vám jednoduchou otázku, prosím jednoduchou odpověď. Potřebuji jen základní informace. Když ale zjistím, že je potřeba jít do hloubky, nabídnu pacientovi péči našeho psychologa.

Mohou být u některých nemocí příčiny zakořeněné už z dětství a výchovy?

Až léty praxe jsem zjistil, jak důležité je pro pochopení nemocí mých pacientů znát povahové vlastnosti rodičů, vztahy původní rodiny. Od té doby pokládám všem pacientům otázky typu: Jakou povahu mají váš otec a vaše matka? Jaký s nimi máte vztah? Jak spolu vycházejí vaši rodiče? Jakým způsobem vás rodiče vychovávali? Jestliže mezi rodiči vládne napětí, matka je úzkostná a otec cholerický, pak dítě neustále stresují. Přísnou výchovou ho zase stavějí do pozoru. Napětí si děti přenášejí do dospělosti. Nikdo už jim ale nezavelí: Pohov! A vědomě se samy uvolnit neumějí. Napětí se postupem času začne projevovat řadou zdravotních a sociálních problémů: neklidem, poruchami chování, oslabenou imunitou, bolestmi hlavy, problémy ve škole a podobně. Pochopit je pak lze pouze v souvislostech vztahů původní rodiny.

Jaké myšlenky a jaké věty rodičů vůči dětem mohou být obzvláště nebezpečné?

Rodiče by měli dávat dětem dostatek lásky a pozornosti. Zase ale ne moc. Současně by je měli vést k samostatnosti a nezávislosti. Každý extrém škodí. Mám spoustu dětských pacientů, kteří jsou obětí hyperprotektivní úzkostné matky. Rodiče by si ale měli také dávat pozor na to, jak se před dítětem chovají, jak spolu mluví. Nevěřila byste, jak to děti vnímají a prožívají. Šestiletá holčička s oslabenou imunitou mi pověděla, že jí dělá starost, aby rodiče vyšli s penězi. Vzali si hypotéku, jsou z toho ve stresu a před dcerou to neustále řeší. Jí to trápí a je z toho nemocná. To zase zvyšuje stres rodičů. A tak pořád dokola. 

Autor: Romana Volgemutová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS