Bio Revue
Předplaťte si tištěné
vydání časopisu
BIOREVUE a ušetříte!
Tel.: 225 985 225

Jiří Zbořil: Pohyb je v životě nejdůležitější

1. 9. 2015

Běhá, chodí do fitka, v jídle vynechává přílohy. Jen když se v noci vrátí z představení, zhřeší dobrým sýrem a skleničkou vína. Používá kosmetiku a nestydí se za to. „Na jevišti na mě koukají lidi,“ vysvětluje tanečník a moderátor Jiří Zbořil.

Jste tanečník, moderátor, hrajete v divadle. To vše vyžaduje dobrý vzhled a kondici. Jak si ji udržujete?

Pohyb je v životě to nejdůležitější. Vidím to u herce Jana Přeučila, který ve svých sedmasedmdesáti letech plave, což je na jeho fyzické kondici znát. Je škoda, když to lidé v určitém období vzdají, začnou tloustnout, přestanou cvičit, a pak přicházejí zdravotní problémy. Do pětatřiceti let jsem nemusel nic dělat, jako tanečník jsem měl pravidelné tréninky a tělo spalovalo skvěle, mohl jsem jíst knedlíky a vážil jsem pětačtyřicet kilo.

A pak?

Pak nastal „taneční důchod“, a tělo prostě neoklamete, nevešel jsem se do kalhot. Začala naskakovat kila, proto jsem se dal na tanec zumby, nic ale nepomáhalo. Začal jsem chodit do fitka k Hance Kynychové, kde mi vyhovují její lekce. Jsou skvělé. Pravidelně si taky chodím zaběhat do Riegerových sadů, které mám kousek od domu. Když si v sobotu nebo v neděli ráno zaběhám a dám si ovocnou misku, tak je den hned lepší.

Běháte tedy o víkendech?

Většinou ano. Nebo jiné dva dny v týdnu. Běhám vždy tak hodinku, hodinku a půl. Pak si ještě zacvičím. Do fitka chodím, jak mi čas dovolí, když nejsem na zájezdě. Od pětatřiceti let je ale nejlepší nejíst. Proto se nepřejídám. Ráno si dám čaj a ovocnou misku, pak lehkou svačinu, absolutně jsem vynechal přílohy. Když si totiž dám jeden knedlík, mám o pět kilo navíc. Nejhorší je jíst večer, jenže když přijedu z divadla, je těžké si nic nedat. A tak občas zhřeším: když mám v lednici dobrý sýr, dám si ho.

Pak to ale přece vyběháte, žádný tlouštík nejste. Čemu vlastně dáváte přednost – fitku, nebo běhání po sadech?

Nebaví mě ani jedno, ale vím, že je to nutnost! Mám raději přirozený pohyb, jakým je třeba tanec, u kterého se zapojí všechny části těla. Je to to nejlepší spalování, jenže člověk nemůže tancovat pořád, proto to fitko a běhání.

Pracovně ale taky jen nesedíte, že…

Nesedím takřka vůbec. Učím tanec, takže ve svých čtyřiceti letech jsem nucen se hýbat. Navíc skoro obden jezdíme zájezdové představení. Především s Evou Hruškovou a Honzou Přeučilem, má to velký úspěch, lidé na konci tleskají ve stoje. Jezdím i s Miluškou Voborníkovou, Ivankou Devátou nebo Gabrielou Vránovou.

To jsou samé energické dámy, nabíjejí vás?

Velmi. Mají životní moudrost a vyprodané sály. O tom si mnozí mladší mohou nechat jen zdát. Zájem o legendy je velký, lidé vzpomínají na pány Kemra, Sováka nebo Menšíka. V rámci zájezdů pouštíme jejich ukázky, lidé si zavzpomínají a taky je to nabíjí.

Co dalšího děláte?

Podílím se na chystaném celovečerním dokumentu o tancování, bude mít dvanáct dílů, měla by ho vysílat Česká televize. Nyní dolaďujeme scénář, je to o historii tance, od dávných dob až po současnost.

Věnujete se i charitě. Jak konkrétně?

Letos jsem se třeba zúčastnil šití panenek pro UNICEF. Děti ze základní školy Táborská vymyslely, že pomohou svým vrstevníkům v Africe. Je úžasné, že malé děti vymyslí takovou pomoc! Panenky šili také Leona Machálková, Dominik Hašek, Kateřina Macháčková, Andrea Kalivodová, Ondřej Kepka nebo Dana Batulková. Charitě se věnuji rád. Když hned vidíte, že se pomohlo konkrétní věci, je to k nezaplacení.

Přes deset let jste účinkoval v muzikálech. Který jste měl nejraději?

Mám dva srdcové muzikály. Prvním jsou Starci na chmelu, kde jsem hrál s Ivanou Chýlkovou, Evou Holubovou, Rudolfem Hrušínským nebo Luckou Vondráčkovou. Bylo to hezké období mého mládí. Druhým srdcovým muzikálem je Galileo Janka Ledeckého, který jsme hráli v Kalichu.

Jako tanečník máte za sebou také mnohé. S herečkou a bývalou první dámou Dagmar Havlovou jste se třeba zúčastnil festivalu českého umění v Norsku. Jak na to vzpomínáte?

Byl to neskutečný zážitek. Dagmar Havlová nás – Pražský komorní balet Pavla Šmoka, kde jsem působil – na tento festival pozvala. Byli jsme vlastně takovým dárkem pro norskou královnu. Nikdy na to nezapomenu, jsem rád, že jsem to mohl zažít. To byl dárek zase pro mě.

Zmínil jste, že učíte tanec. Jak je na tom s tancem mladá generace?

Bídně, a to nejen s tancem. Nedávno jsem se o tom bavil s Gábi Vránovou, která čtyřicet let učila na státní konzervatoři. Shodli jsme se, že se bohužel už nerodí lidi jako Zlata Adamovská nebo Vladimír Dlouhý. Dnešní mladí chtějí být vesměs hned hvězdy, nechtějí nic obětovat.

Nepaušalizujete příliš? Je to opravdu tak špatné?

Bohužel je. Ale na jejich obhajobu musím říct, že nemají vzory. To, co nabízí dnešní televize, je katastrofa. Umělecká kvalita a profesionální zpracování nikde. My jsme museli obětovat mnohé, všechno jsme se učili od starších kolegů, k nimž dodnes cítíme pokoru. Proto to můžeme předávat dál. Co se týče tance, když člověk přijde s nějakým nápadem, děti o to nemají zájem. Dřív bývaly víc kreativní, ale čest výjimkám.

Autor: Andrea Cerqueirová vytisknout

Vaše názory

Přidat svůj názor

BIOREVUE DOPORUČUJE:


BIOREVUE DOPORUČUJE:


TIP NA NÁVŠTĚVU:


PRO VAŠE MILÁČKY:

Aktuální číslo časopisu

VYCHÁZÍ KAŽDÉ PRVNÍ PONDĚLÍ V MĚSÍCI!

Starší čísla časopisu

Created by ArtWeby | Powered by ArtCMS